nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Vezměte myš do levé ruky...

Zdeněk Breitenbacher
 
 
...a netopýra do pravé - takhle stylově čarodějnicky by mohl začínat náš další páteční recept, tentokrát na nějaké kouzlo, ale ne, nebudeme čarovat a ani nejde o začátek receptu - a ani toho chudáka netopýra nebudeme potřebovat. Jde totiž o myš počítačovou. A kouzlo spočívá jedině v tom, že opět trošku rozmnožíme naše mozkové buňky. Mozkové buňky se totiž množí nejen tehdy, pokud trénujeme paměť a učíme se nové informace, ale také tehdy, pokud trénujeme naši motoriku a naučíme naše ruce něco nového.

Mozková centra máme už dávno zaplněna řízením našich obvyklých činností. Ale pokud přijdeme s něčím zcela novým, musí se toho nějaké centrum ujmout a pokud jsme dostatečně vytrvalí, nakonec novou činnost ovládneme a můžeme si hrdě říci: Zase mi tam pár buněk přibylo...
Počítačovou myš držím v ruce osm hodin denně a kromě toho ještě tak další dvě hodiny denně držím řadící páku. Stejné pohyby, stejné namáhání pravé ruky - lehce zdvižená a pohyby vycházející z ramene. No, to dá rozum, že po nějaké době se rameno začalo ozývat a měl jsem s ním čím dál tím větší problémy. A navíc jsem si tehdy neuvědomoval, co je způsobuje. Až jednoho krásného dne mě osvítilo a konečně mi to došlo, že to musí být od té myši.
 
Ruce mám dvě, rozhodl jsem se, že to zkusím změnit. Řadící páku v autě sice nepřemontuju (automatiku nechci), ale s tou myší by to mohlo jít. Věřte nebo nevěřte, šlo to. Pravda, první dva až tři týdny budete skvěle bavit sebe i své okolí, ale nejpozději za měsíc už budete myš bravurně zvládat kteroukoliv rukou. Je dobré ponechat si funkci tlačítek nezměněnou, abyste mohli ruce kdykoliv vystřídat beze změny nastavení. Čili levé tlačítko ovládat prsteníkem a pravé tlačítko ukazováčkem.
Zkusíte to? Zabijete hned několik myší, eh, pardon, much, jednou ranou. Za prvé - odlehčíte pravému rameni. Za druhé - naučíte svou motoriku novým věcem (kdo se učí, nestárne). A za třetí - uděláte docela dojem na své okolí...
Teď uvažuji, co naučím svou motoriku příště. No, často hrávám na kytaru, a když se sejde dobrá parta, hraju až do svítání. Ale to už prsty na levé ruce opravdu dostávají zabrat. Když jsem takhle jednou hrál už sedmou hodinu v kuse a protestoval, že prsty už opravdu nemohou, poradil mi kamarád, ať si kytaru obrátím na druhou ruku... Hmm, že by?
  Komentáře
  Neměli byste vynechat
Reklama na ticho od Pavola Habery a jeho Teamu je skvělou a nadčasovou písničkou. Vyšla v roce 1988 a její autoři asi ani netušili, jak aktuální téma to bude. Hluk všecho druhu nás pronásleduje čím dál tím víc, my se stáváme stále otupělejší a už ani pořádně nevnímáme, co kde hlučí a co je nám všechno sdělováno.
Možností, jak se bránit a neupadnout do ještě větší obranné otupělosti, není mnoho. Pokud si chceme zachovat trvalou pohodu (a to je jedna z nejdůležitějších ingrediencí elixíru mládí), když před hlukem nemůžeme utéci (třeba na zahradu), musíme se naučit před hlukem bránit.

Obezita není dědičná

Zdeněk Breitenbacher
V článku o motivaci jsem vám napsal jeden příběh o lásce a zázračném zhubnutí, a nyní se k obezitě vrátíme. Všimli jste si, že v mnoha rodinách se obezita „dědí“? Pokud je matka obézní, je velmi často obézní i dcera. Zeptejte se té dcery, proč s tím něco nedělá – a dostanete pokaždé tutéž odpověď: Já s tím nic dělat nemohu, my to máme v rodině...
 
Stručně a jasně, není to pravda.

133 požehnaných let

Zdeněk Breitenbacher
Tuhle mě před obchodním domem zastavila jedna dívka tmavší pleti a ptala se na cestu do jakési ulice, kterou jsem neznal. Po pravdě jsem odpověděl, že nevím, kde ta ulice je, ale zdálo se, že jí to zas až tak nevadí. Vcelku podle očekávání pokračovala v rozhovoru a nabídla mi, že by pro mě ráda udělala kouzlo. Bylo mi naprosto jasné, že to nebude zadarmo, ale byl jsem zrovna ve velmi dobré náladě a dívka byla opravdu sympatická, a tak jsem souhlasil...

nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi