nezávislost • energie • styl
© 2012-2020 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Rozumíte svému osudu? II.

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Je to už dlouho, co jsme uvedli článek „Rozumíte svému osudu?“, ale pořád dostávám dotazy na reálnou možnost porozumění vlastnímu osudu. Nejsme jen třtina vlající ve větru nekonečného řetězce náhod, bez jakéhokoliv hlubšího smyslu? Věřím, že ne.
Věřím, že to, co se nám děje, je v souladu s nějakým hlubším záměrem, jehož jsme součástí. Pokud tomu záměru aspoň trochu porozumíme, mnoho věcí v našem životě se zjednoduší a nebudeme ztrácet energii v marných zápasech o něco, co nám není předurčeno. Naopak, půjdeme přímou cestou a vše se nám bude dařit. Je to vůbec možné, porozumět celému záměru? Nebo aspoň tomu, co se týká nás samotných? Jak vůbec k onomu porozumění dospět?

Máme použít intuici? Příklad předků, ostatních lidí, logiku, statistiku, hlas srdce? Vyvstávají tak základní otázky typu „Co má smysl?“ Obohatit život jiných lidí, Zemi, Vesmír? Pracovat a k něčemu dobrému na světě přispět? Zkrášlit kousek země, své okolí, o který zde mám pečovat? Dát naději a sílu lidem, které potkám? Snažit se co nejvíce toho zažít a napsat knihu, návod, zkušenost, radu dalším?
 
Myslím si, že klíčem k porozumění osudu je důvěra ve vyšší vedení, v souladu s vyšším záměrem, kterého se nám dostává od vyšších sil, ať už je nazýváme Bůh, existence, osud, vesmír... A člověk pak je spolutvůrcem. Bůh je architekt, který stvoří chrám v myšlenkách a plánech, a člověk je ten stavitel, který mu jej pomáhá zbudovat. Pokud stavitel umí číst v plánech, jde stavba hladce. Pokud ne, nebo něco špatně pochopí, musí mnoho věcí zbourat a vystavět znovu - jak jsem musel i já.
Je velmi individuální, co je rolí každého z nás. Bůh nám dává talent v různých věcech, a to je ten směrník, podle kterého bychom měli jít. Kdo je mistr slova a má jasné myšlenky, nechť píše knihy. Kdo má vztah k přírodě, nechť pečuje o kousek země. Kdo dokáže dávat lidem naději tam, kde už téměř vyhasla, nechť chodí mezi lidi a povzbuzuje je. Někdo je talentovaný v mnoha oborech - a pak si může vybrat; někdo svůj talent a poslání teprve hledá, ale nikdo tady není zbytečně.
Pudově - jako každý živý tvor - máme také touhu mít rodinu a děti, protože jim pak předáme rozestavěný chrám a ony budou pokračovat v práci. Něčí role končí tady, někdo jiný - až se děti vydají vlastní cestou - přijme nový úkol. Někomu není dáno mít rodinu a děti, ale jeho úkol je jiný od počátku. Dřív to byly třeba řádové sestry, dnes jsou takoví lidé neorganizovaní, nenápadnější, ale někdy také smutnější, protože ještě svůj skutečný úkol zcela nepochopili.
Celé porozumění osudu je vlastně neustálé hledání. Naštěstí dostáváme dost pokynů, abychom hledali správným směrem. Je to jako hra „přihořívá, hoří“. Kdo hledá špatným směrem, stále dostává odpověď „zima - zima“. Až se konečně podívá správným směrem, dostane novou odpověď: „Přihořívá, přihořívá, hoří!“. Jen musíme mít sami v sobě dostatek tichosti a vnímavosti, abychom ty pokyny slyšeli. Chce to občas se zastavit a zamyslet: „Proč se mi děje to a to? Není v tom ukrytý nějaký signál?“
 
Vzniká další otázka: Jak rozpoznat, kdy nejít hlavou proti zdi, přestat v tom, co nejde, a vydat se jinou cestou, a kdy se člověk naopak nemá vzdávat, ale vytrvat?
Kdy A) nejít hlavou proti zdi a kdy B) vytrvat, to je klíčová otázka. Ale moje zkušenost říká, že varianta B), kdy by nás osud zkoušel, jestli vytrváme a jestli si opravdu zasloužíme to, co pro nás zamýšlí, ve skutečnosti neexistuje. Existují tak jenom tyto varianty:
 
1) Osud mi brání vydat se nějakou cestou, protože ví, že pro mě není určená. V takovém případě jdeme hlavou proti zdi a jakékoliv naše pokusy končí fiaskem. Ve věci není viditelný žádný posun k cíli (toto vidím jako klíčový indikátor). Pokud si přece jen věc vynutíme naší úporností, k cíli se nějak dostaneme, ale dřív nebo později je nám ukázáno, že to bylo špatně, jen je to mnohem dražší a bolestnější, než kdybychom na to přišli hned.
2) Pochopili jsme (nebo mimoděk trefili), kde nás osud chce mít. V takovém případě jdou věci velmi lehce, bez větších překážek, jakoby lusknutím prstu. Je to, jako když přijdeš do temné místnosti a rozsvítíš. Najednou jsi v jiném světě - a prakticky to nic nestálo.
3) Jdeme správnou cestou, ale je před námi náročný cíl a věci nejsou tak jednoduché ke splnění. V tom případě musíme plnit mnoho dílčích kroků, často jednu překážku za druhou. Ale vždy vidíme, co už máme splněno a že věci nějak postupují (srovnejte s variantou 1, kde žádný posun nevidíme).
4) Vydali jsme se správnou cestou, ale ještě nejsme připraveni (duchovně či mentálně) přijmout to dobré, co pro nás osud chystá. V takovém případě musíme pracovat především na sobě, abychom si danou věc zasloužili a abychom ji případně v budoucnu nepromarnili. Vždy ale dostáváme od osudu dostatečnou nápovědu, co máme se sebou dělat, případně potkáváme ty správné lidi, kteří nám to řeknou.
 
Vyplývá z toho, že pokud přes všechny překážky vidíme nějaký posun k cíli, tak jdeme dobrým směrem. Pokud tam žádný posun není, je třeba toho úsilí zanechat a poznat jiný cíl. Taková je moje zkušenost, v některých případech draze zaplacená.
Právě takto porozumíme vlastnímu osudu.
 
  Komentáře
  Neměli byste vynechat
Být a zůstat mladým neznamená jen živelně vyzkoušet to či ono. Ve skutečnosti to znamená tvrdě, cílevědomě a dlouhodobě na sobě pracovat. K tomu, abyste byli a zůstali mladými, potřebujete mimořádně silnou motivaci, protože to rozhodně není lehký cíl a trvalé výsledky se nedostaví za pár týdnů. Nejdříve se tedy zeptejte sami sebe, jak moc toužíte po trvalém mládí. Pokud víte, že ANO – A MOC, pak čtěte dále...

Moc kvítek, moc koček

Zdeněk Breitenbacher
Jedna moje známá si postěžovala, že uložila svému synovi postarat se o kvítka v bytě a také o kočky, které doma chovají. Kvítka zalít, kočkám poklidit a dát jim něco na zub. Jenže určitě si domyslíte, jak to dopadlo. Známá se vrátila domů (mimochodem z rodičovských schůzek, kde také nebyla jen samá chvála), a kvítka nezalitá, kočky nezaopatřené. No, samozřejmě hned oheň na střeše. V legraci jsem jí odpověděl, že má doma moc kvítek a moc koček...

Vyžeňte brouky z hlavy

Zdeněk Breitenbacher
Citovali jsme poznání Břetislava Kafky a Paula Bruntona, že ve stavu hypnózy a v meditaci se nestárne. Evidentně platí, že ve stavu utlumeného vědomí stárneme mnohem méně, než za plného vědomí. Dobrá, řeknete si, to je sice hezké, ale co z toho můžeme vytěžit pro sebe? Experimentovat s hypnózou či autohypnózou vám výslovně nedoporučuji. Meditace je méně riskantní cesta, ale bez zkušeného mistra to také k žádnému výsledku nepovede. Začneme daleko jednodušeji, a to utlumováním nepotřebné činnosti vědomí. Takováto nepotřebná činnost vědomí se odborně nazývá „Brouci v hlavě“...

nezávislost • energie • styl
© 2012-2020 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi