nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Rozumíte svému osudu? II.

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Je to už dlouho, co jsme uvedli článek „Rozumíte svému osudu?“, ale pořád dostávám dotazy na reálnou možnost porozumění vlastnímu osudu. Nejsme jen třtina vlající ve větru nekonečného řetězce náhod, bez jakéhokoliv hlubšího smyslu? Věřím, že ne.
Věřím, že to, co se nám děje, je v souladu s nějakým hlubším záměrem, jehož jsme součástí. Pokud tomu záměru aspoň trochu porozumíme, mnoho věcí v našem životě se zjednoduší a nebudeme ztrácet energii v marných zápasech o něco, co nám není předurčeno. Naopak, půjdeme přímou cestou a vše se nám bude dařit. Je to vůbec možné, porozumět celému záměru? Nebo aspoň tomu, co se týká nás samotných? Jak vůbec k onomu porozumění dospět?

Máme použít intuici? Příklad předků, ostatních lidí, logiku, statistiku, hlas srdce? Vyvstávají tak základní otázky typu „Co má smysl?“ Obohatit život jiných lidí, Zemi, Vesmír? Pracovat a k něčemu dobrému na světě přispět? Zkrášlit kousek země, své okolí, o který zde mám pečovat? Dát naději a sílu lidem, které potkám? Snažit se co nejvíce toho zažít a napsat knihu, návod, zkušenost, radu dalším?
 
Myslím si, že klíčem k porozumění osudu je důvěra ve vyšší vedení, v souladu s vyšším záměrem, kterého se nám dostává od vyšších sil, ať už je nazýváme Bůh, existence, osud, vesmír... A člověk pak je spolutvůrcem. Bůh je architekt, který stvoří chrám v myšlenkách a plánech, a člověk je ten stavitel, který mu jej pomáhá zbudovat. Pokud stavitel umí číst v plánech, jde stavba hladce. Pokud ne, nebo něco špatně pochopí, musí mnoho věcí zbourat a vystavět znovu - jak jsem musel i já.
Je velmi individuální, co je rolí každého z nás. Bůh nám dává talent v různých věcech, a to je ten směrník, podle kterého bychom měli jít. Kdo je mistr slova a má jasné myšlenky, nechť píše knihy. Kdo má vztah k přírodě, nechť pečuje o kousek země. Kdo dokáže dávat lidem naději tam, kde už téměř vyhasla, nechť chodí mezi lidi a povzbuzuje je. Někdo je talentovaný v mnoha oborech - a pak si může vybrat; někdo svůj talent a poslání teprve hledá, ale nikdo tady není zbytečně.
Pudově - jako každý živý tvor - máme také touhu mít rodinu a děti, protože jim pak předáme rozestavěný chrám a ony budou pokračovat v práci. Něčí role končí tady, někdo jiný - až se děti vydají vlastní cestou - přijme nový úkol. Někomu není dáno mít rodinu a děti, ale jeho úkol je jiný od počátku. Dřív to byly třeba řádové sestry, dnes jsou takoví lidé neorganizovaní, nenápadnější, ale někdy také smutnější, protože ještě svůj skutečný úkol zcela nepochopili.
Celé porozumění osudu je vlastně neustálé hledání. Naštěstí dostáváme dost pokynů, abychom hledali správným směrem. Je to jako hra „přihořívá, hoří“. Kdo hledá špatným směrem, stále dostává odpověď „zima - zima“. Až se konečně podívá správným směrem, dostane novou odpověď: „Přihořívá, přihořívá, hoří!“. Jen musíme mít sami v sobě dostatek tichosti a vnímavosti, abychom ty pokyny slyšeli. Chce to občas se zastavit a zamyslet: „Proč se mi děje to a to? Není v tom ukrytý nějaký signál?“
 
Vzniká další otázka: Jak rozpoznat, kdy nejít hlavou proti zdi, přestat v tom, co nejde, a vydat se jinou cestou, a kdy se člověk naopak nemá vzdávat, ale vytrvat?
Kdy A) nejít hlavou proti zdi a kdy B) vytrvat, to je klíčová otázka. Ale moje zkušenost říká, že varianta B), kdy by nás osud zkoušel, jestli vytrváme a jestli si opravdu zasloužíme to, co pro nás zamýšlí, ve skutečnosti neexistuje. Existují tak jenom tyto varianty:
 
1) Osud mi brání vydat se nějakou cestou, protože ví, že pro mě není určená. V takovém případě jdeme hlavou proti zdi a jakékoliv naše pokusy končí fiaskem. Ve věci není viditelný žádný posun k cíli (toto vidím jako klíčový indikátor). Pokud si přece jen věc vynutíme naší úporností, k cíli se nějak dostaneme, ale dřív nebo později je nám ukázáno, že to bylo špatně, jen je to mnohem dražší a bolestnější, než kdybychom na to přišli hned.
2) Pochopili jsme (nebo mimoděk trefili), kde nás osud chce mít. V takovém případě jdou věci velmi lehce, bez větších překážek, jakoby lusknutím prstu. Je to, jako když přijdeš do temné místnosti a rozsvítíš. Najednou jsi v jiném světě - a prakticky to nic nestálo.
3) Jdeme správnou cestou, ale je před námi náročný cíl a věci nejsou tak jednoduché ke splnění. V tom případě musíme plnit mnoho dílčích kroků, často jednu překážku za druhou. Ale vždy vidíme, co už máme splněno a že věci nějak postupují (srovnejte s variantou 1, kde žádný posun nevidíme).
4) Vydali jsme se správnou cestou, ale ještě nejsme připraveni (duchovně či mentálně) přijmout to dobré, co pro nás osud chystá. V takovém případě musíme pracovat především na sobě, abychom si danou věc zasloužili a abychom ji případně v budoucnu nepromarnili. Vždy ale dostáváme od osudu dostatečnou nápovědu, co máme se sebou dělat, případně potkáváme ty správné lidi, kteří nám to řeknou.
 
Vyplývá z toho, že pokud přes všechny překážky vidíme nějaký posun k cíli, tak jdeme dobrým směrem. Pokud tam žádný posun není, je třeba toho úsilí zanechat a poznat jiný cíl. Taková je moje zkušenost, v některých případech draze zaplacená.
Právě takto porozumíme vlastnímu osudu.
 
  Komentáře
  Neměli byste vynechat

Rozumíte svému osudu? I.

Zdeněk Breitenbacher
Umění udržet si dlouhodobě mládí, svěžest a psychickou stálost má mnoho nitek, z nichž některé jsou velmi jemné a většinou lidí jen stěží postřehnutelné. Jednou z těch nejjemnějších nitek je umění rozumět svému osudu a jeho směrování, rozumět tomu, kam vlastně jdeme a v ideálním případě taky proč tam jdeme.
Kdo svému osudu a jeho směrování nerozumí, zbytečně ztrácí energii v marných zápasech a životních omylech, kdy naprosto nechápe, proč se mu to či ono nedaří, a zkouší to znovu a znovu – a marně a marně...

Nechcete pít? Jeďte autem!

Zdeněk Breitenbacher
Nyní se vrátíme k životosprávě, jedné z velmi důležitých komponent našeho elixíru mládí. Nebude ovšem řeč o stravování, nýbrž o vztahu k alkoholu. Jakkoliv rádi v žertu citujeme klasická díla a slova o tom, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství, přece jenom si musíme jeho množství hlídat. Že náročnou oslavu zaplatíme ztrátou nemalého množství mozkových buněk, to už asi víme, a že se to našemu zdraví nelíbí, taky nějak (i když neradi) tušíme. Přesto se občas dostaneme do společenské situace, kdy odmítat alkohol je velmi obtížné. Co s tím?

Zpravodajská stanice CNN minulý týden přinesla reportáž o staříkovi, který ve svých 102 letech běhá maraton. Jedná se o jistého Fauju Singha, který se narodil v indickém Paňdžábu v roce 1911 a letos v únoru se účastnil svého zatím posledního maratonského běhu v Hongkongu. Pravda, takový Emil Zátopek byl v době své největší slávy krapet rychlejší, ale s Faujou Singhem se už na závodech neporovná, protože v roce 2000, ve svých 78 letech, z tohoto světa odešel. Na dráze se bohužel potkat nemohli, protože v témže roce Fauja Singh teprve nastupoval ke svému prvnímu maratonu vůbec - ve věku 89 let!

nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi