nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Pojďte se mnou do čajovny

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Čaj zcela neodmyslitelně patří k pohodě, jedné ze tří základních složek elixíru mládí. Při čaji lze odpočívat i tvořit, dokonce i nakupovat – alespoň tedy v Orientu. Čaj nemá rád spěch, vše v jeho přípravě a pití má správný čas a pořadí – a v našem životě bychom si to měli uspořádat také tak.
Jestlipak si dokážete aspoň jednou za týden najít hodinku, kdy si uděláte maximální možnou pohodu, kdy se nenecháte ničím rušit a kdy zahodíte za hlavu všechny starosti? Kdy zapomenete, že máte za sebou dlouhý a uspěchaný týden a zvolníte své neklidné myšlenky? Představte si, že je neděle (nevadí, že je teprve úterý), je čas pro odpočinek, uvolnění a dobrou náladu. Dnes nebudeme sportovat a už vůbec ne dohánět věci, které jsme v uplynulých dnech nestihli. Víte co, pojďte se mnou do čajovny...

Čajovna je velmi zvláštní a kouzelné prostředí. Už při příchodu ucítíte zvláštní vůni – směs vůní exotických čajů a tabáku z vodní dýmky. Můžeme si sednout po evropsku ke stolku anebo, zpravidla více vzadu, po orientálsku – do tureckého sedu přímo na polštářek na zem. Čajmistr nám přinese nápojový lístek a zvoneček, zapálí nám na stole svíčku a my můžeme vybírat.
Kdo zná jen tři druhy čaje – černý, zelený a ovocný, bude překvapen, kolik různých čajů existuje a jaké mají tajemné názvy: Packa stříbrné opice, Obočí dlouhého věku, Dračí perly, Železná bohyně... Chybu neuděláte s žádným z nich, a tak si třeba vyberte jen a jen podle názvu. Máme-li vybráno, zacinkáme zvonečkem a řekneme čajmistrovi své přání. Samozřejmě, budete-li chtít pomoci s výběrem, čajmistr vám velmi rád o každém z čajů popovídá, řekne vám, z jaké oblasti a z kterého sběru je, jak chutná i jak si ho máte přesně luhovat, aby vám nejvíce chutnal...
Na některé čaje si budeme muset docela dlouho počkat, mají svůj specifický způsob přípravy, ale nám to čekání nijak nevadí, je přece neděle a my nikam nespěcháme. Už během vybírání si všimnete několika zvláštních věcí. Především, je tu daleko větší klid než třeba v takové pivnici. Je tu hodně mladých lidí, mluví se tiše a hraje uklidňující hudba. U vedlejšího stolku bublá vodní dýmka, naproti dva lidé hrají šachy a za námi sedí někdo s notebookem a pracuje...
Čaj už se nese a my si jej nyní opravdu vychutnáme. Před prvním douškem nasajeme vůni a pak pomalu z šálku upíjíme minuty a hodiny… Tady se nespěchá. Čajovna je opravdu zvláštní uklidňující prostředí. I naši kluci, jinak divocí a neposední, tam úplně zázračně zklidní, zcela vážně si vybírají čaj a pak dlouze popíjejí a diskutují...
Takže, přeji vám krásnou a pohodovou neděli a na viděnou v čajovně...
  Komentáře
  Neměli byste vynechat

Jak to ty želvy dělaj'?

Zdeněk Breitenbacher
Země je deska, kterou nesou čtyři sloni, a ti stojí na obrovské želvě, která pluje v nekonečném moři vesmíru. Tak to bylo od počátku věků až do doby, kdy se objevili první heliocentristé a celá ta krásná a romantická představa vzala zasvé.
Želvy tak přišly o své výsadní postavení, které jim přitom po právu patří. Jsou to živočichové, kteří se dožívají bezkonkurenčně nejvyššího věku, a jen pár zástupců říše rostlinné se může pyšnit podobnou dlouhověkostí. Nejstarší spolehlivě doložená želva se dožila v zoo 265 let a je dost možné, že v nenarušené přírodě jsou někteří jedinci ještě starší. Jak to ty želvy dělají, že se dožívají takového vysokého věku? Chcete to vědět? Tak já vám to povím:

Pokud máte zahradu s trávníkem, který není nijak kultivovaný, je dost možné, že na něm najdete také bršlici kozí nohu. Bršlice roste nejraději jako podrost pod stromy, ve vlhčí půdě, v listnatých a smíšených lesích. Na zahradě se jí daří v polostínu, například pod rybízem, pod okrasnými keříky a thujemi nebo ve vlhčích zákoutích zahrady.

Sám sobě ekologickým aktivistou

Zdeněk Breitenbacher
Lidé už mají docela dobré povědomí o tom, co je to ekologie, a někteří z nich se i ekologickými hledisky řídí. V běžném pohledu to znamená starat se o životní prostředí a žít v souladu s ním. Učíme se, jak zbytečně nezatěžovat přírodu, učíme se, jak dávat do pořádku to, co minulé generace poškodily. Věřím, že mezi čtenáři Elixíru mládí je ekologicky smýšlejících a konajících většina.
Ale nyní přijde otázka na tělo (doslova): Chováme se dostatečně ekologicky také ke svému vlastnímu tělu? Vždyť naše tělo je naším nejbližším životním prostředím. Chováme se k němu ekologicky správně?

nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi