nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Očista vztahů II. - Napříč generacemi

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Vztahy napříč generacemi bývají podobně problematické, jako vztahy mezi partnery, a stejně jako ony si zasluhují pochopení a pročištění. Zatímco partneři jsou ve svém vztahu na stejné úrovni hierarchie, zde vstupuje do hry nový prvek - nadřízenost a podřízenost. Je logické, že starší generace je nadřízena generaci nové - děti jsou vedeny rodiči a rodiče mají za ně zodpovědnost. Z toho přirozeně vyplývá mnoho konfliktů a nedorozumění. Podívejme se, jak dá na tyto konflikty nahlížet úplně jiným pohledem.

 
Prvním krokem k pochopení vztahů napříč generacemi, a to jak směrem k rodičům, tak směrem k dětem, je uvědomit si, že nadřízenost a podřízenost se během let mění. Jakmile děti dospějí, jejich podřízenost vůči rodičům zaniká. Bohužel, velká většina rodičů si to neuvědomuje a zasahuje svým dětem do života i tehdy, když už jsou dávno dospělé a mají už své vlastní rodiny. Na konflikty je rázem zaděláno...
 
Vztah ke starší generaci
Když se dítě narodí, jsou rodiče zodpovědní úplně za všechno. Postupně jak se dítě vyvíjí, přijímá jistou míru zodpovědnosti. V období puberty už člověk zvládne téměř totéž co dospělý, a tak se zodpovědnost pomalu přesouvá z rodiče na člověka samotného. Mladý člověk si chce své věci řešit sám a po svém a často to zvládá i lépe než jeho předci. Jakýkoliv zásah rodičů či prarodičů nese velmi těžce a se vztekem.
Je velmi důležité uvědomit si jednu věc: Rodiče to myslí dobře. I když jsou důsledky někdy nepříjemné či dokonce škodlivé, je třeba jasně vidět, že je za nimi láska a dobrý úmysl. Nástrojem k očištění vztahů je zde shovívavost.
Když jsem dospíval, žili jsme s rodiči a prarodiči v domku. Babička si stanovila za své životní poslání, že nám bude pomáhat, což se projevovalo tak, že pořád uklízela. A tak stačilo přejít po chodbě a hned byla chodba vytřená. Stačila chvilka a nic nebylo na svém místě. Věci se stolu uklizené neznámo kam. Boty umyté a uložené, což se stávalo i návštěvám. To už mi bylo dvacet a opravdu mi to pilo krev, věčně jsem se s babičkou hádal, ale nebylo to nic platné.
Teprve o řadu let později jsem si uvědomil, že to byly úplně zbytečné hádky, že vlastně o vůbec nic nešlo. Naopak - pochopil jsem, že babička tím, že nám „pomáhala“, měla naplněn svůj pocit prospěšnosti a svůj důvod, proč tady s námi na světě stále ještě být. Kdybych to vše býval pochopil dříve a být k ní chápavý a shovívavý, mohli jsme se z toho těšit oba. Ale když mi to všechno došlo, už nebylo komu se omluvit, babička už s námi nebyla...
Buďte ke starší generaci shovívaví a vždycky si opakujte: Myslí to dobře a s láskou. Snažte se pochopit jejich stanovisko. Pokud vám zasahují do vašeho života, promluvte si s nimi: „Milý tatínku, milá maminko, já vím, že to myslíte dobře, ale teď už máte jen hlas poradní. Já si vás rád vyslechnu a pak se rozhodnu sám. A pokud se rozhodnu jinak, tak to prosím přijměte jako moji cestu k nové zkušenosti a držte mi palce.“
 
Vztah k dětem
Platí zde stejné principy jako výše - míra zodpovědnosti se postupně přesouvá z rodičů na děti a my bychom jim měli tu přiměřenou míru zodpovědnosti dát. Je to skvělá cesta k nabývání nových zkušeností. Má smysl se rozčilovat nad tím, že se díte neučí a že nosí ze školy čtverky? Že mu hrozí vyloučení z prestižní třídy a že spadne mezi průměr? Tedy nechť se tak stane - je to jeho prohra, ne vaše. Ta zkušenost, že nic neokecá a že nic není zadarmo - ta je pro jeho život k nezaplacení. Čím dřív takovou zkušenost získá, tím lépe pro něj.
Je velký rozdíl mezi typickou mateřskou a typickou otcovskou péčí. Zatímco matka je většinou zaměřená na prevenci všech nebezpečí, otec se zaměřuje spíš na odstraňování následků a budování zkušeností. Matka často raději nepustí děcko na kolo, jen aby si nerozbilo koleno. Otec děcko klidně pustí a čeká jak to dopadne. Když se koleno rozbije, tak ho ošetří a zjišťuje proč se tak stalo.
To jsem jednou jako kluk spadnul z kola, docela jsem se potloukl a v tom šoku mi z hlavy úplně vypadlo, jak se to vlastně stalo. A tak zatímco mě máma ošetřovala, táta se vyptával: „Jak se ti to stalo?“ Já na to: „Hmm, já nevím.“ - „Spadnul ti řetěz?“ - „Ne“ - „Najel jsi na kámen?“ - „Ne“ - „Lekl ses něčeho?“ - „Ne“ - „Spadla ti noha se šlapátka?“ - „Ano!“ - oddechl jsem si. To bylo ono, prudce jsem zabral a noha mi sjela. Táta pokračoval: „A proč ti sjela?“ - „No, prudce jsem zabral.“ - „Aha. Tak si to zapamatuj a příště buď opatrnější.“
Neustálé zakazování k ničemu nevede, leda ke konfliktům. Někdy je lepší nechat děti, ať si natlučou (teď myslím obrazně), však ono se to zahojí a ta zkušenost se jinak získat nedá.
Tím správným nástrojem k pročištění vztahů k dětem je umožnit budování zkušeností. Nechte je, ať přijmou sobě přiměřenou míru zodpovědnosti a ať si nesou důsledky za případné neplnění. Pomozte jim pochopit zákonitosti příčiny a následku. Ubyde vám spousta starostí, protože většina věcí tak jako tak dopadne dobře. A ten zbytek je cenná zkušenost, která je buď zjevná nebo ji dětem patřičným způsobem vysvětlíte.
 
Zbývají nám vztahy na pracovišti, ty necháme na další článek.
 
Očista vztahů II. - Napříč generacemi
  Komentáře
  Neměli byste vynechat
Většina znás tráví ve svém zaměstnání podstatnou část všedního dne. Potkáváme se s nejrůznějšími lidmi - z různých stupňů hierarchie, různého vzdělání a různého lidského charakteru. S některými z nich sedíme v kanceláři nebo pracujeme na dílně, jiné potkáváme občas. Z podstaty věci s nimi musíme spolupracovat na společných cílech, což znamená nutnost komunikace a případné řešení odlišných názorů. Pokud jsou nesoulady v názorech a z nich vyplývající osobní konflikty na denním pořádku, je nejvyšší čas začít vztahy pročišťovat. Věřte mi, jde to.

Heslo v titulku je takové ryze pozitivní. Má nám říci, že když nás nějaká činnost, do které jsme osudem či jinými okolnostmi vmanipulováni, nebaví a nenaplňuje, máme si k ní najít pozitivní postoj a vykonávat ji s láskou. Dokonce i když nás taková činnost, například zaměstnání, vyloženě štve a chodíme tam otrávení, máme si k němu nalézt vhodnou motivaci, překousnout problémy, naladit se z negativních pocitů do pozitivních a všechno zdárně zvládnout.
Podobné optimistické rady slýcháme často. Ale z úvodních vět jste už asi poznali, že se s heslem „Co děláte, dělejte rádi“ tak úplně neztotožňuji. Vlastně to vidím úplně naopak...

Saruman hraje metal

Zdeněk Breitenbacher
Christopher Lee, plným jménem Sir Christopher Frank Carandini Lee, je znám především jako představitel proradného čaroděje Sarumana z filmové trilogie Pán prstenů. Roli Sarumana si zopakoval v krátké epizodě v Hobitovi, ovšem skvěle zahraných zloduchů má na svém kontě mnohem více.
Mohli jste ho vidět jako Frankensteina (1957), hraběte Drákulu (v sérii z let 1965 až 1973), Bondova protivníka ve filmu Muž se zlatou zbraní (1974), anebo jako Dartha Tyranuse v Hvězdných válkách (2002 a 2005). Narodil se 27. května 1922 a na svůj věk 91 let je docela vitální. Role padouchů mu velice sedí, věřili byste ale, že letos vydal jako zpěvák metalové album?

nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi