nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Chcete-li být dlouho živi, najděte si své poslání

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Nedávno jsem se zamýšlel nad tím, proč vlastně - z pohledu božského záměru - by měl být člověk na světě déle, než je obvyklé. Prvních pětadvacet let našeho života je určeno pro nás a pro náš rozvoj. Dalších pětadvacet je určeno pro naše děti. To je náš největší úkol a máme práce, že nevíme odkud kam. Ale když jsou děti odrostlé, zakládají vlastní domácnost a my máme takříkajíce „splněno“, jaký je náš úkol potom? Proč nás tady příroda či Bůh ponechává dalších pětadvacet let a někoho i déle?

V životě nižších živočichů je to jednoduché. V mnoha druzích dospělí jedinci, jakmile se postarají o potomstvo, umírají. Jejich poslání tím končí. U ptáků a savců se rodiče starají o své mladé nějakou dobu a vyvedou několik generací, ale pak už také jejich život brzy končí. Jedině člověku je dáno být na světě mnohem déle, než co zamává nejmladšímu potomkovi a pošle ho vstříc vlastnímu životu. Proč to tak je?
 
Asi tu máme ještě další úkol, o kterém ale nic nevíme. Kdoví, možná je to tak, že naše tělesná schránka slouží jako inkubátor pro duši, dokud je mladá a zranitelná. Až duše vyzraje, aby mohla fungovat i bez těla, tělo umírá a duše odchází do jiného světa, aby se účastnila svého poslání tam. Čím déle duše zůstane v „inkubátoru“, tím bude silnější a svým způsobem vyspělejší.
Pokud bychom připustili tuto hypotézu, co by z toho vyplývalo pro nás? Především to, že bychom měli sami sebe neustále kultivovat, aby ta duše, které nakonec naše tělo opustí, byla co nejdokonalejší - silná a krásná. Každopádně, dejme tomu, že v pětasedmdesáti je duše dostatečně vyzrálá, aby se vydala samostatnou cestou. Ale nám je tady na světě dobře a ještě se nám nechce. Co s tím?
Aby měl pámbů dobrý důvod nechat nás tady „přesčas“, musíme nabídnout něco navíc. Musíme dát najevo, že tu nebudeme jen proto, abychom si užívali, případně hromadili bohatství, které si nakonec stejně s sebou nevezmeme, ale že chceme sloužit a být tady pro něčí prospěch. Že z nás, když tu zůstaneme déle, bude taky nějaký užitek.
 
Měli bychom si najít své poslání. Někdy nám Bůh napoví nějakým vnuknutím či zvláštní událostí, někdy nám napoví naše intuice. Zamysleme se, co můžeme plánovitě dělat pro ostatní - tak, aby z toho lidé něco měli, abychom byli pro ně užiteční. Když se vrátím ke své hypotéze, tak dobrým cílem může být vzdělávání lidí a výchova „kvalitnějších“ duší. Pokud můžete, veďte lidi k pozitivnímu myšlení, veďte a kultivujte je svým vlastním příkladem. Otevírejte jim oči, aby viděli svět a jeho zákulisní nitky jasnějšíma očima. Aby věděli, co je dobré a co je špatné.
Nebo se starejte o přírodu. O vzácné rostlinné a živočišné druhy. O trpící lidi. Když budete mít dobrý nápad, udělejte nějakou jednorázovou akci. Vzpomínám, že když mi bylo pět nebo šest, bydleli jsme v dvojdomku, kde nad námi bydlela rodina ředitele Optimitu, gumárenské továrny v Odrách. Jednou vykoukla paní ředitelová z okna a volá na mě s bráchou: „Kluci, já tady mám takový balón, je na něm napsáno ‘vyhodit’, tak já vám ho ‘vyhodím’, ano?“ Samozřejmě jsme souhlasili a chytli jsme si míč, který měl na sobě rýhu, takže nesměl do prodeje, ale nám to bylo fuk.
Na tuto událost jsem si vzpomněl o dvacet let později. Napadlo nás, že bychom mohli tyhle míče, které se normálně prořezávají a vyhazují, někomu dát. A tak jsme zorganizovali akci, kdy jsme odebrali plné auto takových míčů - často jen s nějakou chybou barvy - a věnovali je děckám z kojeneckého ústavu a dětského domova v Ostravě. Nevěřili byste, jak byli šťastní - vždyť ten balónek byla úplně první věc, která byla opravdu jejich! Všechno ostatní měli zapůjčeno z eráru - a teď mají svůj vlastní balónek!
  Někdy stačí maličkost - a potěšíte mnoho lidí.
Co mám za poslání dnes? Existence mi určitě ještě nesdělila všechno, ale v poslední době je to třeba právě psaní Elixíru mládí. Spolu s ženou Jolanou se snažíme lidi vést ke zdravému životnímu stylu a k dlouhému věku, bez ohledu na komerční tlaky, které nám často vnucují opak. Důsledně se snažíme jít příkladem a to, o čem píšeme, máme opravdu vyzkoušené a prožité. Když to někoho osloví a svůj život si opravdu prodlouží, tak nás tu šťastných a prospěšných lidí bude čím dál tím více. A to za to stojí ne?
  Komentáře
  Neměli byste vynechat

133 požehnaných let

Zdeněk Breitenbacher
Tuhle mě před obchodním domem zastavila jedna dívka tmavší pleti a ptala se na cestu do jakési ulice, kterou jsem neznal. Po pravdě jsem odpověděl, že nevím, kde ta ulice je, ale zdálo se, že jí to zas až tak nevadí. Vcelku podle očekávání pokračovala v rozhovoru a nabídla mi, že by pro mě ráda udělala kouzlo. Bylo mi naprosto jasné, že to nebude zadarmo, ale byl jsem zrovna ve velmi dobré náladě a dívka byla opravdu sympatická, a tak jsem souhlasil...

Aktivita ducha

Zdeněk Breitenbacher
Bude řeč o trvalém vzdělávání. Dlouho se tradovalo, že mozkové buňky se neobnovují a že nanejvýš můžeme ovlivnit, jestli nám odumírají rychleji a ve velkém, nebo pomaleji a po troškách. Tak nyní vás určitě příjemně překvapím: Poslední výzkumy totiž prokázaly, že to není pravda a že se i v mozku savců skutečně vytvářejí nové neurony. A není to jen výsada pokusných hlodavců, ale platí to i pro člověka. Má to ale jeden háček:

Linecké cukroví

Jolana Breitenbacherová
Blíží se Vánoce a vůně cukroví neodmyslitelně patří k atmosféře svátečních dní. Pokud jste s pečením ještě nezačali, můžete vyzkoušet recept na linecké cukroví. Tento recept je velmi starý. Pekla podle něj moje babička, pak moje maminka a teď podle něj peču i já. Linecké cukroví podle tohoto receptu je velmi jemné, peče se z másla a loupaných mandlí a jeho sametová chuť se přímo rozplývá na jazyku.

nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi