nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Moc kvítek, moc koček

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Jedna moje známá si postěžovala, že uložila svému synovi postarat se o kvítka v bytě a také o kočky, které doma chovají. Kvítka zalít, kočkám poklidit a dát jim něco na zub. Jenže určitě si domyslíte, jak to dopadlo. Známá se vrátila domů (mimochodem z rodičovských schůzek, kde také nebyla jen samá chvála), a kvítka nezalitá, kočky nezaopatřené. No, samozřejmě hned oheň na střeše. V legraci jsem jí odpověděl, že má doma moc kvítek a moc koček...

 
Ale zkusme se nad tím zamyslet hlouběji. Je čas povědět, jak sami sebe a často i naše blízké okrádáme o pohodu a dobrou náladu. Pokud si pořídíme jakýkoliv závazek, o který je třeba se pravidelně starat, ať už je to květina, kočka, pes, auto nebo zahrada, jsme to jen my sami, kdo se o ten závazek má a musí postarat.
Jenže tohle většinou nechápeme, případně chápat nechceme, a tak do našich vlastních koníčků zapojujeme ostatní členy domácnosti – partnera a děti. Ale jak ti k tomu přijdou?
Zpravidla mají jiné zájmy a nesdílejí naše nadšení ze spousty květin v bytě, které je nutné zalévat, z koček, kterým je nutné měnit písek, ze psů, které je třeba chodit venčit. Nemají pochopení pro naše pěstitelské sklony na zahradě a nechápou, proč mají celé léto obírat mandelinky, když naproti v zelinářství dostanou brambory mnohem větší a za pakatel. Nechápou, proč mají zase umývat auto, a oprávněně argumentují tím, že čerstvě umyté auto přivolává déšť spolehlivěji než peruánský šaman.
 
Chyba je hned na začátku. Pořizujme si zásadně jen takové koníčky a závazky, na které budeme MY SAMI stačit a na které budeme mít dostatek času. Nečekejme, že když nebudeme stíhat, že za nás zaskočí partner(ka) nebo děti. Oni k tomu nemohou mít tentýž vztah, a tak tu péči stejně odbudou, případně se vzepřou. Na hádky a konflikty je rázem zaděláno. A to je přitom to, čemu bychom se měli vyhnout, nebo aspoň k tomu nevytvářet živnou půdu. Hádky, konflikty, stres – vrásek přibývá a stárneme až to praští...
Jak to tedy vlastně je? Smíme vůbec požádat o pomoc?
Klíčem k odpovědi je „čas od času“. Je zásadní rozdíl, jestli o jakoukoliv výpomoc požádáme (raději poprosíme) spíše vyjímečně, kdy pro nějaký nečekaný důvod nezvládáme to, co bychom jinak zvládali, nebo jestli tu pomoc chceme trvale a ukládáme ji svým blízkým jako nepsanou povinnost.
 
Pro snazší pochopení uvedu dva příklady.
Tím prvním je třeba babička, která osází lán brambor a pak všem v rodině nadává, že jí nikdo nechce pomoci a že ona už je stará a že na ty brambory nestačí. Je jasné, že ty brambory bez cizí pomoci nezvládá ani za normální situace.
Opačným případem je například, pokud si pořídíme psa a opravdu se o něj každý den staráme, ale najednou na pár dní nám chřipka nedovolí jít s ním ven, a tak někoho poprosíme. Já myslím, že v tomto případě ani nemusíme nikomu říkat a partner se sám a s pochopením postará.
To, co odsuzuju, je ten první příklad. Babička, když ten lán sázela, už dávno věděla, že je stará a že na to nebude stačit. A už dopředu počítá s pomocí lidí, kterých se ale na to předem nezeptala a které ty její brambory vůbec nezajímají. No, pak se samozřejmě rozčiluje, ovšem zcela zbytečně a neprávem...
  Komentáře
  Neměli byste vynechat

Co se světelným smogem?

Zdeněk Breitenbacher
Že je kolem nás příliš mnoho hluku, to už si docela uvědomujeme. Mnohem méně si uvědomujeme, že je kolem nás i jiná zátěž - světelná. Chceme-li například ve větším městě ukázat dětem na obloze Velký vůz, tak máme docela problém. Všude samý reflektor, reklamy, billboardy. Kdo tráví večery doma u televize, ten to ani nevnímá, ale to není náš případ.
Rádi si s ženou večer sedneme na balkón a popovídáme si, nebo jen tak koukáme na město. Máme hezký výhled a vidíme Brno jako na dlani, tak to bylo vždycky příjemné posezení. Do okamžiku, než nám hned pod balkónem postavili veliký osvětlený billboard...

Elixír lásky - kouzla a čáry

Zdeněk Breitenbacher, Elixír lásky I.
Trvalé mládí není nejvyšší cíl. V cestě za dokonalým a šťastným životem potřebujeme víc - lásku. Ale jen málo lidí ví, co to láska doopravdy je, a ještě méně lidí ji skutečně našlo. A tak elixír mládí není konečná. Je zde mnohem vyšší meta - elixír lásky.
Naučíme se rozpoznávat, co láska je a co láska není, naučíme se, jak požádat osud (Boha, existenci - záleží na vás), aby nám lásku přinesl. Naučíme se vařit elixír lásky...

Je možné přátelství mezi mužem a ženou?

Zdeněk Breitenbacher, Elixír lásky III.
Mnoho lidí se mě ptá, jestli věřím na přátelství mezi mužem a ženou. Přátelství, ve kterém není láska ani zamilovanost. Ti lidé jsou často konfrontováni s vlastní zkušeností, kdy jsou v nějakém neurčitém vztahu, který se nevyvíjí k hlubšímu spojení, a oni tomu nerozumí. Co ke mně ten druhý cítí? Čeká něco víc? Nebo mu to takhle stačí? A co já, neudržuji nějaký kontakt jen proto, že doufám, že někdy přece jen dojde k většímu sblížení? Prostoru pro zmatky a nepochopení je tu víc než dost. Je nanejvýš nutné pochopit, jak se věci doopravdy mají, a umět to rozpoznávat.

nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi