nezávislost-energie-styl
stránky o zdravém životním stylu pro mladé i ‚věčně mladé‘
© 2012-2017 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Moc kvítek, moc koček

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Jedna moje známá si postěžovala, že uložila svému synovi postarat se o kvítka v bytě a také o kočky, které doma chovají. Kvítka zalít, kočkám poklidit a dát jim něco na zub. Jenže určitě si domyslíte, jak to dopadlo. Známá se vrátila domů (mimochodem z rodičovských schůzek, kde také nebyla jen samá chvála), a kvítka nezalitá, kočky nezaopatřené. No, samozřejmě hned oheň na střeše. V legraci jsem jí odpověděl, že má doma moc kvítek a moc koček...

 
Ale zkusme se nad tím zamyslet hlouběji. Je čas povědět, jak sami sebe a často i naše blízké okrádáme o pohodu a dobrou náladu. Pokud si pořídíme jakýkoliv závazek, o který je třeba se pravidelně starat, ať už je to květina, kočka, pes, auto nebo zahrada, jsme to jen my sami, kdo se o ten závazek má a musí postarat.
Jenže tohle většinou nechápeme, případně chápat nechceme, a tak do našich vlastních koníčků zapojujeme ostatní členy domácnosti – partnera a děti. Ale jak ti k tomu přijdou?
Zpravidla mají jiné zájmy a nesdílejí naše nadšení ze spousty květin v bytě, které je nutné zalévat, z koček, kterým je nutné měnit písek, ze psů, které je třeba chodit venčit. Nemají pochopení pro naše pěstitelské sklony na zahradě a nechápou, proč mají celé léto obírat mandelinky, když naproti v zelinářství dostanou brambory mnohem větší a za pakatel. Nechápou, proč mají zase umývat auto, a oprávněně argumentují tím, že čerstvě umyté auto přivolává déšť spolehlivěji než peruánský šaman.
 
Chyba je hned na začátku. Pořizujme si zásadně jen takové koníčky a závazky, na které budeme MY SAMI stačit a na které budeme mít dostatek času. Nečekejme, že když nebudeme stíhat, že za nás zaskočí partner(ka) nebo děti. Oni k tomu nemohou mít tentýž vztah, a tak tu péči stejně odbudou, případně se vzepřou. Na hádky a konflikty je rázem zaděláno. A to je přitom to, čemu bychom se měli vyhnout, nebo aspoň k tomu nevytvářet živnou půdu. Hádky, konflikty, stres – vrásek přibývá a stárneme až to praští...
Jak to tedy vlastně je? Smíme vůbec požádat o pomoc?
Klíčem k odpovědi je „čas od času“. Je zásadní rozdíl, jestli o jakoukoliv výpomoc požádáme (raději poprosíme) spíše vyjímečně, kdy pro nějaký nečekaný důvod nezvládáme to, co bychom jinak zvládali, nebo jestli tu pomoc chceme trvale a ukládáme ji svým blízkým jako nepsanou povinnost.
 
Pro snazší pochopení uvedu dva příklady.
Tím prvním je třeba babička, která osází lán brambor a pak všem v rodině nadává, že jí nikdo nechce pomoci a že ona už je stará a že na ty brambory nestačí. Je jasné, že ty brambory bez cizí pomoci nezvládá ani za normální situace.
Opačným případem je například, pokud si pořídíme psa a opravdu se o něj každý den staráme, ale najednou na pár dní nám chřipka nedovolí jít s ním ven, a tak někoho poprosíme. Já myslím, že v tomto případě ani nemusíme nikomu říkat a partner se sám a s pochopením postará.
To, co odsuzuju, je ten první příklad. Babička, když ten lán sázela, už dávno věděla, že je stará a že na to nebude stačit. A už dopředu počítá s pomocí lidí, kterých se ale na to předem nezeptala a které ty její brambory vůbec nezajímají. No, pak se samozřejmě rozčiluje, ovšem zcela zbytečně a neprávem...
  Komentáře

Pro psaní komentářů se prosím přihlaste. Pokud u nás zatím nemáte účet, můžete se zaregistrovat zde.
  Neměli byste vynechat

Naslouchejte svému tělu

Zdeněk Breitenbacher
Dnešní agresívní svět do nás buší hlasité informace ze všech stran. Všude se dozvídáme, co si máme koupit, koho máme volit, co máme dělat či jakým jiným způsobem konat - ve prospěch někoho jiného. I běžně servírovaná zábava je toho součástí. Obvykle je velmi hlučná a vtíravá a v podstatě nám nedává žádný prostor pro přemýšlení nad tím, čeho se přesně účastníme a co se nám to vlastně předkládá. Žádá se po nás, abychom pokud možno nekriticky přijímali všechno, co pro nás někdo jiný vymyslí.
Velmi tiše ale dostáváme jiný typ informací - informace, které jsou na rozdíl od těch předchozích určeny pro náš vlastní prospěch. Vydává je naše tělo a říká si, co potřebuje a nemá, případně co dostává a dostávat nechce. Jsme vůbec schopni, v hluku všech informací zvnějšku, tyto jemné informace vnímat?

McDonald - je to pro mě?

Zdeněk Breitenbacher
Asi je mezi námi jen málo lidí, kteří by neznali síť rychlého občerstvení McDonald. Je známá po celém světě a počet hamburgerů BigMac, které si můžete dopřát za svůj měsíční plat, je uznávaným měřítkem životní úrovně v jednotlivých zemích světa. Ovšem Ti, kteří se zabývají zdravým životním stylem a zdravým stravováním obzvlášť, mají k McDonaldu docela rezervovaný vztah. Jak to vlastně je? Smíme tam chodit i my, kteří toužíme po trvalém mládí?

Slyšeli jste někdy o ztučnění neboli o steatóze jater? Pokud si myslíte, že ke ztučnění jater se můžou dopracovat jen alkoholici pilným pitím, jste na omylu. Jaterní steatóza je nejčastější metabolickou poruchou jater, která postihuje zejména dospělé ve středním věku a výše, ale v dnešní době bohužel stále častěji postihuje také mladé lidi.
Je to stav, kdy se přebytečné tukové kapénky hromadí v jaterních buňkách. Při dlouhodobém procesu ukládání tukových kapének v játrech dochází k poškození tkání a nakonec k selhání jaterních funkcí. Příčin zanášení jater je hned několik a se zdroji znečištění se setkáváme každý den. Málokdo ví, že ztučnění jater se může týkat každého, i těch, co alkoholu vůbec neholdují.

nezávislost-energie-styl
stránky o zdravém životním stylu pro mladé i ‚věčně mladé‘
© 2012-2017 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi