nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Mládí prochází žaludkem

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Jestlipak jste si už našli tu svoji správnou motivaci – proč vlastně být mladý nebo mladá? Myslíte to opravdu vážně, nebo je to prozatím jen takové zvědavé čtení? Ptám se zcela schválně, protože nyní se už pustíme do náročného tématu. Totiž, chceme-li být mladí, budeme muset upravit řadu svých zvyků. Tady už se bez pořádné motivace neobejdeme. A tím nejhouževnatějším zvykem, který budeme muset prověřit, je míra našeho stravování.

 
Nebojte se, nebudu teď kázat o vegetariánství, ani vám nebudu detailně zakazovat všechno, co jste doposud měli v oblibě. Místo toho si prozradíme jednu důležitou informaci, kterou málokdo ví, ale přitom nám může hodně pomoci. Jde o porozumění tomu, jak funguje pocit hladu. Se skutečným hladem se tady ve střední Evropě opravdu nesetkáváme, ten byste pocítili až po několikadenním půstu. Pocit hladu, tak jak jej v našich končinách známe, je ve skutečnosti jen pocit prázdna v žaludku. No a nejjednodušší způsob, jak se toho pocitu zbavit, je najíst se...
Jenže:
Pocit hladu, nebo přesněji pocit prázdna v žaludku, ustupuje až po přibližně patnácti minutách od prvního sousta. Už chápete? Znamená to, že celých 15 minut jíme bez zpětné kontroly, jestli nám to stačí nebo ne. Teprve po patnácti minutách jezení nám žaludek řekne „Už mám dost“. A přitom mu možná stačilo jen to, co jsme spořádali během prvních pěti minut. A dalších deset minut jsme do něj cpali to, co už nepotřeboval. Hádejte, kde to nadbytečné jídlo skončí? Ano, správně: V tukových zásobách.
Jak na to? To už je individuální, každý máme jiné podmínky, za kterých se stravujeme – doma, v zaměstnání, ve škole, na cestách… Neexistuje univerzální rada – tu už si musíte najít sami. Ale zkuste to třeba velmi jednoduše: Dejte si poloviční porci a poté, co ji sníte, počkejte deset minut...
Naši předkové to říkali správně: „Jez do polosyta, pij do polopita.“. Opravdu budete potřebovat tu druhou půlku?
  Komentáře
  Neměli byste vynechat

Nalijme si čistého vína...

Zdeněk Breitenbacher
...ať se nám lépe povídá, nejlépe červeného, nyní to bude trošku náročnější. Zabrousíme totiž do vědy. V mnoha časopisech o zdraví nebo o vědě všeobecně se stále častěji setkáváme s pojmy „volné radikály“ a „antioxidanty“, ale často je to bez bližšího vysvětlení. Pak by čtenář mohl mít, podobně jako ještě nedávno i já, zmatek v tom, které z nich jsou ty „dobré“ látky, které jsou ty „špatné“ látky a jak to vlastně všechno vzniká a funguje.

Rýma, chřipka či angína - to jsou nemoci, které nás zpravidla postihují několikrát za rok, hlavně při změnách počasí na jaře a na podzim. Jsou to nepříjemní strašáci a nemáme je rádi. Slyšel jsem ale velmi zajímavý názor:
Všechny tyto nemoci jsou pro člověka užitečné, přímo by se dalo říci nezbytné! Tomu asi nebudete chtít věřit, stejně jako zpočátku já, ale pomalu začínám být přesvědčen, že na této myšlence něco je. Mám to totiž podloženo praxí. Chcete vědět, jak to doopravdy je?

Melasa je zbytkovým produktem, který vzniká po extrakci cukru ze třtiny nebo cukrové řepy. Obsahuje stále ještě více než 50% sacharidů, ale její chuť je jiná, není sladká. Chutná nahořkle, trošku jako melta, a to proto, že obsahuje tolik minerálních látek a stopových prvků, že její chuť je tím výrazně ovlivněná. Lidé ze třtiny a řepy usilovně dobývají cukr a ten ještě rafinují, aby byla jeho barva hezky bílá a aby byly všechny zbytky melasy dokonale odstraněny. A tak se veškeré minerální bohatství považuje za nežádoucí odpad, který se používá ve farmacii nebo v potravinářství pro kultivaci mikroorganismů, anebo se přidává do krmných směsí. Ti, kdo tajemství melasy znají, ji však považují za černý zázrak a neváhají ji přidat i do svého jídelníčku...

nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi