nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Mládí prochází žaludkem

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Jestlipak jste si už našli tu svoji správnou motivaci – proč vlastně být mladý nebo mladá? Myslíte to opravdu vážně, nebo je to prozatím jen takové zvědavé čtení? Ptám se zcela schválně, protože nyní se už pustíme do náročného tématu. Totiž, chceme-li být mladí, budeme muset upravit řadu svých zvyků. Tady už se bez pořádné motivace neobejdeme. A tím nejhouževnatějším zvykem, který budeme muset prověřit, je míra našeho stravování.

 
Nebojte se, nebudu teď kázat o vegetariánství, ani vám nebudu detailně zakazovat všechno, co jste doposud měli v oblibě. Místo toho si prozradíme jednu důležitou informaci, kterou málokdo ví, ale přitom nám může hodně pomoci. Jde o porozumění tomu, jak funguje pocit hladu. Se skutečným hladem se tady ve střední Evropě opravdu nesetkáváme, ten byste pocítili až po několikadenním půstu. Pocit hladu, tak jak jej v našich končinách známe, je ve skutečnosti jen pocit prázdna v žaludku. No a nejjednodušší způsob, jak se toho pocitu zbavit, je najíst se...
Jenže:
Pocit hladu, nebo přesněji pocit prázdna v žaludku, ustupuje až po přibližně patnácti minutách od prvního sousta. Už chápete? Znamená to, že celých 15 minut jíme bez zpětné kontroly, jestli nám to stačí nebo ne. Teprve po patnácti minutách jezení nám žaludek řekne „Už mám dost“. A přitom mu možná stačilo jen to, co jsme spořádali během prvních pěti minut. A dalších deset minut jsme do něj cpali to, co už nepotřeboval. Hádejte, kde to nadbytečné jídlo skončí? Ano, správně: V tukových zásobách.
Jak na to? To už je individuální, každý máme jiné podmínky, za kterých se stravujeme – doma, v zaměstnání, ve škole, na cestách… Neexistuje univerzální rada – tu už si musíte najít sami. Ale zkuste to třeba velmi jednoduše: Dejte si poloviční porci a poté, co ji sníte, počkejte deset minut...
Naši předkové to říkali správně: „Jez do polosyta, pij do polopita.“. Opravdu budete potřebovat tu druhou půlku?
  Komentáře
  Neměli byste vynechat

132 let - opravdu to jde!

Zdeněk Breitenbacher
Dnes se objevila v Lidových novinách zajímavá zpráva - včera v Gruzii zemřela jistá Antisa Chvičavová, a to ve věku 132 let. Zvláštní souhrou náhod přichází tato zpráva jen pár dní po článku, ve kterém píšu o výzkumech pana Břetislava Kafky, významného českého experimentátora na poli psychotroniky. Jeho výzkumy, shrnuté v knize „Kultura rozumu a vůle“, píší o dosažitelném lidském věku 120 - 140 let a i moje - byť zatím jen předpovězená zkušenost;-) - je stejná...

Rozumíte svému osudu? I.

Zdeněk Breitenbacher
Umění udržet si dlouhodobě mládí, svěžest a psychickou stálost má mnoho nitek, z nichž některé jsou velmi jemné a většinou lidí jen stěží postřehnutelné. Jednou z těch nejjemnějších nitek je umění rozumět svému osudu a jeho směrování, rozumět tomu, kam vlastně jdeme a v ideálním případě taky proč tam jdeme.
Kdo svému osudu a jeho směrování nerozumí, zbytečně ztrácí energii v marných zápasech a životních omylech, kdy naprosto nechápe, proč se mu to či ono nedaří, a zkouší to znovu a znovu – a marně a marně...

Kdo nám pije krev

Zdeněk Breitenbacher
Nejsme na světě sami. To je na jednu stranu dobře, protože svět je tak mnohem krásnější, nehledě na to, že bez mnoha rostlin a živočichů bychom neměli co jíst. Na druhou stranu to znamená, že i my jsme součástí složitého potravního řetězce.
Naštěstí pro nás to obvykle nekončí potupnou smrtí v zubech krokodýla nebo jiné velké příšery, nýbrž darujeme svou krev po kapičkách. Našimi nejčastějšími predátory jsou totiž rozliční zástupci hmyzí říše. Dnes se podíváme na ty nejdrzejší z nich a řekneme si také, jak se jim bránit.

nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi