nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

K moři nebo na moře?

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Moře k dovoleným patří jak k velbloudovi hrby. Toto není jen parafráze ke slovům z povídky pánů Šimka a Grossmanna, to je konstatování faktu, který jasně potvrzují kolony aut na hranicích směrem k Jadranu. Někdo jezdí k moři každý rok, někdo jen občas, někdo si cestu k moři teprve plánuje, ale nevím o nikom, kdo by nechtěl aspoň jednu dovolenou v životě strávit u moře. Dovolená u moře, to je příležitost k nekončící pohodě, příjemné aktivitě i změně v životosprávě.
Já vám nyní představím moře trošku z jiného pohledu: Nejezděte k moři, nýbrž na moře...

Jet na moře znamená opustit jistotu přímořské pevniny a vydat se na lodi trochu dál, než kam si troufneme na nafukovacím lehátku. Plachetnice pro 6 až 10 lidí je přece jen trochu jiné kafe a kdo jednou jedinkrát zažil, už jen velmi těžko a neochotně se bude vracet zpátky na pláž k tomu lehátku. Proč? Protože dovolená na lodi vám přinese osvěžení a zážitky, které před hotelem na pláži nenajdete:
- Nepopsatelná romantika
- Úžasný klid, díky nepřítomnosti hlučných resortů
- Celý týden (včetně nocí) na zdravém vzduchu
- Velký akční rádius, zvlášť když máte příznivý vítr
- Zdravý fyzický pohyb při ovládání plachet
 
Naučíte se také několik velmi důležitých věcí:
- Jak vycházet s lidmi. Z lodi není úniku, nemůžete si vystoupit a dojít pěšky, pokud vám ostatní lezou na nervy, ani nemůžete vysadit na pustý ostrov někoho, s kým se nesnesete.
- Jak si vystačit s minimem věcí a minimem prostoru. Každý zbytečný krám na lodi zabírá místo a ubírá vám na komfortu, kterého už tak není zrovna mnoho. Mohl bych vyprávět úžasnou historku o tom, jak jsme si jednou na loď koupili jeden veliký meloun a jak jsme jej brzy proklínali, protože na lodi nebylo k hnutí...
- Jak být nevybíravý v jídle. Na lodi se při vlnobití moc vařit nedá a moře nebývá vždycky klidné. Když jsme jednou obeplouvali Korsiku, bylo takové vlnobití, že jsme za celý týden stihli uvařit jen tři teplá jídla, z toho jedenkrát polévku a dvakrát čaj (pravda, byla to tehdy dost extrémní plavba, pro začátek určitě zvolte něco nenáročnějšího).
 
Pokud jsem vás tedy ještě neodradil, přidám návod, jak se na takovou loď dostat. Možností je několik:
A) Pronajmout loď a uspořádat výpravu. V tomto případě ovšem budete muset pronajmout loď i s kapitánem. Nedoporučuji, může se to hodně prodražit a nevíte, co je ten kapitán zač.
B) Udělat si kapitánské zkoušky, pronajmout loď a uspořádat výpravu. Opět nedoporučuji, kapitánské zkoušky jsou jen papír a žádné zkušenosti vám nedají.
C) Vetřít se do přízně některého z vašich známých, o kom víte, že má kapitánské zkoušky a takovou výpravu organizuje (a že už párkrát na lodi opravdu byl). Optimální varianta, vřele doporučuji...

Pro toho, kdo by snad měl obavy z mořské nemoci, nabízím jako bonus spolehlivý návod, jak se takové mořské nemoci ubránit. Nejdříve si ovšem budeme muset vysvětlit, co to vlastně mořská nemoc je.
Mořská nemoc je jen zmatek v informacích, které náš mozek dostává od našich smyslů. Je to daň za to, že se (obvykle) pohybujeme vztyčení, a tak musíme pořád udržovat rovnováhu. Rovnováhu mozek udržuje na základě dvou hlavních zdrojů informací: Vnitřní ucho mu předává informace o poloze a natočení hlavy, oči pak předávají informace o poloze okolí. A v tom je právě ten problém...
Při houpání na moři totiž tyto dva zdroje přinášejí protichůdné informace. Vnitřní ucho říká, že se houpeme, jenže oči, pozorující nejbližší okolí (které se houpá s námi – paluba, plachty…), říkají, že se nic nehýbe. Mozek na to reaguje tím nejjednodušším obranným mechanismem, který zná, a to je nevolnost a zvracení.
Podstatou obrany proti mořské nemoci je předat mozku další informace, které mu potvrdí, že se opravdu houpeme. Nejjednodušší obrana je upřeně pozorovat vzdálené cíle, které se nehýbou – horizont, maják, skálu apod. Pokud to nestačí, můžete zkusit recept, který mi poradila jedna Kanaďanka a o kterém mohu z vlastní zkušenosti říci, že funguje:
Pořiďte si těžký náramek nebo náhrdelník (případně pro jistotu oboje). Při houpání na moři vám bude náramek či náhrdelník svou váhou dodávat další docela silné informace o tom, že se houpeme. Mozek tak už má nejméně dvě informace o skutečném pohybu (z vnitřního ucha a z náramku či náhrdelníku) a je mu tím pádem jasné, co se děje, a vy jste v pohodě. Já jsem na náročnějších plavbách používal náramek a náhrdelník z hematitu (těžký železitý kámen), ale můžete zkusit cokoliv jiného, čím těžší, tím lepší.
Pro nejtěžší případy mořské nemoci je zde ještě jedna možnost: Lehněte si na záda do kajuty na lůžko, ale nohy nechte volně viset přes okraj lůžka. Nohy se vám budou houpat v souladu s pohybem lodi a tímto způsobem předají mozku dostatek informací o houpání.

Tak vzhůru na moře!
  Komentáře
  Neměli byste vynechat
Je všeobecně známo, že člověk svojí vůlí dokáže ovládat jen určité skupiny svalů a nad jinými nemá moc. Běžně ovládáme například svaly končetin - když chceme ruku zvednout, tak ona se opravdu zvedne. Ale se srdcem, které je také sval, je to jiné. To si tluče podle vlastních pravidel a možností a poručit mu nemůžeme. Stejně tak existují svaly hlubokého stabilizačního systému kolem páteře, které nedokážeme vědomě ani zapnout ani uvolnit.
Je ale známo, že jogíni dokážou i takové svaly ovládat. Dokonce dokážou i zpomalit srdce či ho utišit tak, že tep není hmatatelný. Jak to dělají? A dokázali bychom to také, kdybychom věděli, jak na to?

Zacvič si, lenochu!

Zdeněk Breitenbacher
Nevím jak vy, ale já mám hodně sedavé zaměstnání, jsem celý den v kanceláři, a tak mám docela málo příležitostí k pohybu. Takový dřevorubec je na tom mnohem líp, je celý den venku, hýbe se až až a nemusí řešit, jak to udělat, aby se za celý den aspoň trochu pohnul.
My programátoři to máme těžší. I když jsem si dal závazek aspoň párkrát za směnu si zacvičit, moc to nefungovalo, protože když jsem se zakousl do nějakého problému, uběhla směna jak nic a až bolavá záda mi dala vědět, že jsem si zase nezacvičil. Tak co s tím? Nakonec jsem to vymyslel po programátorsku...

Tatranský medvědí elixír

Zdeněk Breitenbacher
V nastávajících zimních plískanicích možná oceníte prostředek, který vás rychle zahřeje a dodá vám dostatek energie. Podělím se s vámi o recept na Tatranský medvědí elixír, což je unikátní medicína, která vás postaví na nohy v každé situaci.
Jako mnoho jiných zde popsaných receptů, Tatranský medvědí elixír vzniknul zcela náhodou, víceméně v nouzi a ze skromných dostupných surovin. To jsme jednou byli na podzim v Nízkých Tatrách, v obci Bystrá, v příjemném hotelu Biela medvedica. Následující den jsme měli v plánu vylézt na Chopok a Ďumbier, dvě dvoutisícovky - nejvyšší hory pohoří. Počasí ale nepřálo, obě hory byly v mlze a samozřejmě plné sněhu.

nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi