nezávislost • energie • styl
© 2012-2021 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Hladová reportáž - den čtvrtý

 
 
Je první adventní neděle a u nás doma začínají přípravy na vánoce. Žena vyrábí první cukroví, které ale podle všeho do Vánoc nepřežije, já vyrábím domácí šunku a nechybí výtečný nedělní oběd, naprudko ogrilované kuřecí se zeleninovým salátem. Ale jak jistě víte, já se konzumování neúčastním, jelikož držím od čtvrtku očistnou hladovku. Když se mě tuhle kdosi ptal, jak se dá vycvičit silná vůle, tak toto jsou určitě ideální podmínky. Všude všechno voní, všichni ochutnávají dobroty, zatímco já jsem o vodě. Co myslíte, odolám?

 
Zatím jsem odolal. Naopak, navázal jsem na včerejší pokusy s Šaraticí, kdy jsem si chtěl důkladně vyčistit trávicí ústrojí. Šaratice neměla naprosto žádný efekt, buďto byla nějaká pančovaná, nebo Šaratice prostě při hladovce nefunguje. Dnes jsem zkusil Zaječskou hořkou a ta zafungovala bezchybně. Krásně mě protáhla, bylo zajímavé sledovat, jak jsou postupně střeva čistčí a čistší. Dal jsem si tři litry, aby byla střeva úplně čistá.
Kdyby po Šaratici nezabrala ani Zaječská, byl jsem odhodlán absolvovat jogínské cvičení šank prakšalana. To je sada čtyř speciálních cviků, které provádíte spolu s užíváním teplé osolené vody, a dohromady to funguje jako skvělé projímadlo. Použil jsem ji jednou při své první víkendové hladovce a vím, že slouží spolehlivě. Ale Zaječská zabrala, takže pokud byste se chtěli před hladovkou nebo během ní důkladně pročistit (což rozhodně doporučuji), tak Zaječská hořká je ta správná volba - a funguje i bez cvičení.
 
Gennadij Malachov ve své knize „Hladovění“ popisuje, jak se v průběhu hladovky bystří rozum. Nyní budu zcela upřímný - mám odlišnou zkušenost. Cítím se trochu zpomalený. Chtěl jsem udělat nějaké změny v naprogramování stránek Elixíru, ale přinutit se k takovému soustředění, jaké programování vyžaduje, by pro mě dnes znamenalo obrovské úsilí. Nu což, změny jsem odložil na jindy. Co se mi naopak velmi zostřilo, je čich. Cítím i ten nejnenápadnější závan vůně, který se line z kuchyně a kterého si žena, která je přímo v kuchyni, vůbec nevšimne. Zdá se, že za čtrnáct dní hladovky bych byl schopen ucítit jídlo i ze zavřeného mrazáku.
Dnes jsem pozoroval naše želvy, vlastně jen jednu, protože ta druhá je už zase zalezlá a někde medituje. Tak mi vlastně došlo, že možná právě proto mají želvy tak dlouhý život, že každou chvíli drží dobrovolnou hladovku. Tu jeden den, tu tři dny, tu celý týden. A když zazimují, tak mají hladovku několik měsíců. No, evidentně jim to prospívá. Kdybychom si z nich my lidé vzali příklad - a nejenom v tom hladovění - tak bychom své životy podstatně prodloužili. Na zimní spánek my lidé nejsme stavění, ale občasná hladovka je rozhodně užitečná. A naučit se od želv nespěchat, to by nám také prospělo...
 
Hladová reportáž - den čtvrtý (právě čtete)
  Komentáře
  Neměli byste vynechat
Jak už jsem popsal minule, absolvoval jsem jednadvacetidenní očistnou hladovku. Během jejího trvání jsem si pravidelně měřil základní tělesné parametry, především měření váhy, krevního tlaku a pulsu, pH moči a pH slin. Všechny údaje jsem zpracoval do přehledných grafů, takže na ta nejzajímavější data se nyní můžete podívat se mnou.

Pohoda je naprosto nezbytná komponenta do elixíru mládí. Proto si ji musíme stále pěstovat a udržovat. Musíme vědět, co nám pohodu přináší, a také, co nám naopak působí nepohodu. To, co nám přináší pohodu, musíme trvale podporovat, zatímco se zdroji nepohody se musíme nějak vypořádat. Někdy to dokonce znamená, že si musíme dočasně způsobit ještě větší nepohodu a jít do otevřeného konfliktu, aby se věci vyjasnily a vyřešily v samotném počátku - tam, kde vznikly, a nikoliv tam, kde se projevují. Do toho se nám ale většinou nechce, a tak jen potlačujeme ty projevy...

Nejsme na světě sami. To je na jednu stranu dobře, protože svět je tak mnohem krásnější, nehledě na to, že bez mnoha rostlin a živočichů bychom neměli co jíst. Na druhou stranu to znamená, že i my jsme součástí složitého potravního řetězce.
Naštěstí pro nás to obvykle nekončí potupnou smrtí v zubech krokodýla nebo jiné velké příšery, nýbrž darujeme svou krev po kapičkách. Našimi nejčastějšími predátory jsou totiž rozliční zástupci hmyzí říše. Dnes se podíváme na ty nejdrzejší z nich a řekneme si také, jak se jim bránit.

nezávislost • energie • styl
© 2012-2021 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi