nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Elixír lásky - kouzla a čáry

Zdeněk Breitenbacher, Elixír lásky I.
 
 
Trvalé mládí není nejvyšší cíl. V cestě za dokonalým a šťastným životem potřebujeme víc - lásku. Ale jen málo lidí ví, co to láska doopravdy je, a ještě méně lidí ji skutečně našlo. A tak elixír mládí není konečná. Je zde mnohem vyšší meta - elixír lásky.
Naučíme se rozpoznávat, co láska je a co láska není, naučíme se, jak požádat osud (Boha, existenci - záleží na vás), aby nám lásku přinesl. Naučíme se vařit elixír lásky...

 
Elixír lásky není snadný. Budeme muset na sobě tvrdě pracovat, ještě mnohem více než pro elixír mládí. Slyšte příběh - nebo vlastně pohádku:
 
Petr bydlel ve vesničce pod horami. Rodiče už neměl, a tak se sám staral o chalupu a o svoje živobytí. Ale moc mu to nešlo. Přesněji řečeno, moc se mu nechtělo. Chalupa tak pomalu chátrala, střecha se zdála, že příští zimu už nevydrží, a na jeho zahradě rostlo všechno možné, ale nic k užitku. Petrovi to, zdá se, nijak nevadilo. Raději povykládal s kamarády v hospodě nebo se jen tak toulal lesem.
Při jedné takové vycházce do lesa na něj padl smutek, že nikoho nemá a že by to bylo moc hezké, kdyby s ním bydlela v chalupě nějaká milá dívka, s kterou by trávil příjemné dny i dlouhé večery. Jak si to tak maloval, s hlavou skloněnou k zemi, málem přehlédl nějakého stařečka, který v lese něco sbíral. „Pozdrav pámbů, dědo“, houkl. „I buď zdráv Petře, co tady chodíš jako zbloudilá ovce?“, odpověděl stařeček. „Ej, vy mě znáte?“, vzhlédl překvapeně Petr.
„Znám i neznám. Vím toho hodně. Ty jsi dnes trochu smutný, že?“, pokračoval stařík a začal se probírat bylinkami ve svém košíku, jako by hledal nějaký lék. Petr si toho všimnul a v žertu řekl: „No, snad na to nemáte nějakou medicínu?“ - „Kdoví, třeba mám, svěříš se mi?“ vyzval Petra stařeček, sednul si na spadlý kmen a pokynul Petrovi, aby se posadil také. Nu což, Petr nikam nespěchal, tak si sednul, a aby ulehčil své torně, vytáhl láhev s medovým elixírem, který ho naučil vyrábět jeho vlastní dědeček, když ještě žil. Byl podzim, počasí už slibovalo brzkou zimu, tak se elixír hodil. Nabídl i stařečkovi - „Dejte si, dědo, taky mám nějakou medicínu, to vás zahřeje“. „Dobré, dobré...“ ocenil stařeček. „Petře, že jsi to ty, tak budu dneska trochu čarovat a zkusím ti od smutku pomoci. Řekni mi, copak by sis přál?“
Petr vykulil oči - snad potkal opravdového kouzelného dědečka! Loknul si ještě jednou ze své medicíny a začal pomalu povídat. „Víte, dědo, jsem sám a někdy mi bývá smutno. Představuji si, že by v mé chalupě bylo veseleji, kdyby tam se mnou hospodařilo nějaké děvče a kdyby tam jednou pobíhaly naše děti. Ale děvčat je tu málo a ta, která tu jsou, tak už své chlapce mají...“
„Opravdu? Úplně všechna?“ - divil se stařeček. „No...“, váhavě odpovídal Petr, „přes dvě chalupy bydlí Marie, ta možná nikoho nemá...“. Petr zmlknul, jako kdyby nad něčím přemýšlel. Stařeček mlčel také, a tak Petr v rozpacích ještě podal elixír stařečkovi a sám si také dal. Mlčeli ještě dlouho, až se Petr konečně osmělil: „Víte, dědo, mně se Marie moc líbí, ale myslím si, že já jí moc ne. Když se na ni podívám, tak jde pryč, jako bych ji vůbec nezajímal. Když ji oslovím, tak odpovídá jedním slovem - ano, ne, a jde si po svých.“
„Já vím, Petře, ona se jen tak o někoho nezajímá. Ale možná dělá dobře. Marie je velice hodné děvče, je pracovitá a musí se ohánět. Na nějaké vykládání moc času nemá.“ To je zajímavé, říkal si Petr, tady děda o ní vůbec nemluví jako o namyšlené holce, má pro ni jen samou chválu. A tak najednou vypálil: „Dědečku, říkal jste, že byste mi mohl ten smutek odčarovat. Myslíte, že by mohla být Marie moje děvče?“
Stařeček se dlouze zadíval na Petra. Petr střídavě rudnul i blednul, ale pohledem neuhnul.
„Petře,“ začal pomalu stařeček, „chceš po mě mnoho“ a zase se dlouze odmlčel. Vytáhl fajfku, pomaličku si ji ládoval, a když konečně potáhl, pravil: „Ano, dám ti Marii. Bude tvým děvčetem a jednou i tvou ženou. Ale nebude to jen tak a mám svou podmínku.“
„Jakou?“, vybafl nedočkavě Petr. Stařeček si dával načas a po dalším potáhnutí z fajfky začal: „No, podívej se na sebe, jak žiješ. Bydlíš v polorozpadlé chalupě, na zahradě ti roste jen bodláčí, sám chodíš neupravený. Řekni mi, mohu já dát Marii někomu, kdo nedbá ani o sebe, ani o své hospodářství? Copak mohu na jedné straně dát tobě, co si přeješ, a na druhé straně poslat Marii někam, kde by se jí nejspíš vůbec nelíbilo? Kdyby se Marie dozvěděla, že jsem něco takového zařídil, to by byla pěkně nahněvaná!“
Petr hleděl mlčky do země. Stařeček pokračoval: „Řeknu ti svoji podmínku. Dáš do pořádku svoji chalupu, aby byla radost se na ni podívat. Svoji zahradu vyčistíš od plevele a bodláčí a nasadíš tam něco užitečného pro jídlo a něco krásného pro oči. A ty sám budeš chodit upravený a čistý. Když uvidím, že se snažíš, Marii ti dám. Sám během doby poznáš, jestli jsem spokojený. Za rok přijď sem na stejné místo.“
Petr stále hleděl do země a dlouze přemýšlel. Stařeček měl pravdu - copak může Petr sobecky chtít vylepšení svého života a neohlížet se na to, jestli se to bude Marii líbit? Najednou mu to bylo vše jasné. Vykřikl: „Ano, dědečku, budu se snažit jak jen umím!“ Ale stařeček už tam nebyl. Kouzelní dědečci neodcházejí, ale tiše mizí.
Petr se vrátil domů plný energie. Začal zahradou. Na podzim stromy i keře už usínají a připravují se na zimu. Nejlepší čas je prostříhat nebo vysadit nové. Na jaře pak došlo i na chalupu. Petr vyspravil střechu, zalátal opadanou omítku a stěny čistě vybílil. I uvnitř vše nově vymaloval, vyházel staré krámy a najednou byla chaloupka jak klícka.
Jednou upravoval trávník před chalupou a zahlédl Marii. Na dálku ji pozdravil, jak byl zvyklý, a pokračoval v práci. Marie ale zpomalila a s úsměvem řekla: „Ahoj Petře, hezky sis to tu opravil.“ To bylo úplně poprvé, co se Marie u Petra zastavila. Petr se také usmál a vzpomněl si na dědečka. Že by mi dával znamení? „Ale kdepak, je tu ještě hodně práce.“, odpověděl. „To ano,“ odvětila Marie, „ale vzal jsi to za správný konec. Už jsem myslela, že ti ta chalupa spadne na hlavu, a teď je radost se na ni podívat. Tak ať ti to jde, já už musím...“
To jsou kouzla, pomyslel si Petr, protože tak dlouhý rozhovor s Marií ještě neměl. Dědeček je asi se mnou spokojený...
Jednou stříhal růže před chalupou a zase šla kolem Marie. „Ahoj Petře, tak jak ti to jde?“ - začala jako první. „No, chci je trochu prostříhat, aby hodně kvetly, ale moc mi to nejde, nevím jak na to.“ „A co kdybych ti pomohla, to já se v kytkách vyznám“, smála se Marie. Petr samozřejmě neodmítnul. A tak se stalo, že Marie byla u Petra čím dál tím častěji a ráda mu pomohla i s tím, s čím by si věděl rady sám. Nakonec po nějaké době začala u Petra bydlet a žili si spolu krásně. Kouzelný dědeček splnil slovo.
Na nějaké vysedávání s kamarády v hospodě nebyl čas a na toulání v lese také ne. Ale přece jen - Petr si vzpomněl, že ho stařeček vyzval, aby za rok přišel na stejné místo. Rok utekl jako nic a Petr by málem zapomněl. „Vždyť musím dědečkovi poděkovat!“ A pak ho napadlo: „Co kdybych vzal Marii s sebou?“
Tak šli spolu, ale Petr Marii o stařečkovi nic neřekl. Až najednou v dálce spatřil shrbenou postavu, jak si do košíku sbírá nějaké bylinky. Chtěl stařečkovi Marii představit, ale Marie ho předběhla: „Jejda, dobrý den, pane Procházko, jak se vám daří?“ Petr úžasem nebyl schopen slova. „Zdravím tě, Marie, docela to jde, a co ty?“ odvětil stařeček, jako by se s Marií už roky znal. „Já se mám dobře, tady s Petrem si plánujeme na jaře veselku, jestlipak přijdete?“ „Rád přijdu, Marie“, usmíval se stařeček a mrkal na Petra.
Petr se konečně probral: „Marie, vy se znáte? To by mě nenapadlo. Tady dědeček je tak trochu jako z pohádky, možná umí i čarovat...“, zkoušel opatrně Petr. „Ale kdepak čarovat“, smála se Marie, „to je pan Procházka, bydlí támhle přes kopec. Vždyť ho taky musíš znát, hrával s mým a tvým dědou mariáš. Však si povykládejte, já se zatím podívám po nějakých hříbcích do polévky.“
Když byl Petr se staříkem sám, osmělil se: „Pane Procházko, nezlobte se, já vás nepoznal, to už je tak dávno. A jak je to tedy s tím čarováním, vy jste nečaroval?“ „Ale kdeže,“ usmíval se stařeček, „žádného čarování nebylo třeba, to jsem ti jen dal dobrou radu.“ Petr byl chvilku zklamán, ale opravdu jen chvilku: „To byla skvělá rada, pane Procházko, moc vám děkuju.“
„Petře, pojď se podívat, co jsem našla!“, vrátila se radostně Marie. „To bude dobrá polévka,“ zkoumal obsah košíku Petr, „pojďte se také podívat, pane Procházko!“ Ale pan Procházka už tam nebyl. Kouzelní dědečci neodcházejí, ale tiše mizí.
 
Pohádka je u konce. Pochopili jste? Žádná kouzla nebudeme potřebovat. Pokud chceme najít lásku, musíme změnit sami sebe. Změnit se tak, abychom si ji zasloužili - pak přijde sama.
  Komentáře
  Neměli byste vynechat

Internetové seznamky - návod pro přežití v džungli

Zdeněk Breitenbacher, Elixír lásky XIII.
Pokud je člověk sám, tedy jak se dnes módně říká „single“, je to často proto, že v jeho životní situaci není mnoho příležitostí k seznamování. Podle statistik se lidé nejčastěji seznámí na škole nebo v zaměstnání - jenže třeba taková učitelka v zaměstnání mnoho mužů nepotká a ajťák v programátorské firmě má také příležitostí poskrovnu. Takoví lidé musejí hledat jiným způsobem. Nabízí se moderní řešení - internetová seznamka. Je to dobrá volba? Dá se zde opravdu najít partner či partnerka pro seriózní vztah?

Mládí prochází žaludkem

Zdeněk Breitenbacher
Jestlipak jste si už našli tu svoji správnou motivaci – proč vlastně být mladý nebo mladá? Myslíte to opravdu vážně, nebo je to prozatím jen takové zvědavé čtení? Ptám se zcela schválně, protože nyní se už pustíme do náročného tématu. Totiž, chceme-li být mladí, budeme muset upravit řadu svých zvyků. Tady už se bez pořádné motivace neobejdeme. A tím nejhouževnatějším zvykem, který budeme muset prověřit, je míra našeho stravování.

Tatranský medvědí elixír

Zdeněk Breitenbacher
V nastávajících zimních plískanicích možná oceníte prostředek, který vás rychle zahřeje a dodá vám dostatek energie. Podělím se s vámi o recept na Tatranský medvědí elixír, což je unikátní medicína, která vás postaví na nohy v každé situaci.
Jako mnoho jiných zde popsaných receptů, Tatranský medvědí elixír vzniknul zcela náhodou, víceméně v nouzi a ze skromných dostupných surovin. To jsme jednou byli na podzim v Nízkých Tatrách, v obci Bystrá, v příjemném hotelu Biela medvedica. Následující den jsme měli v plánu vylézt na Chopok a Ďumbier, dvě dvoutisícovky - nejvyšší hory pohoří. Počasí ale nepřálo, obě hory byly v mlze a samozřejmě plné sněhu.

nezávislost • energie • styl
© 2012-2018 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi