nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Co je to vlastně stáří?

Zdeněk Breitenbacher
 
 
V tisku se nedávno objevily diskuze, kdy vlastně začíná stáří. Pochopitelně, pisatelé zjistili, že hranice stáří se nedá definovat jednoznačně, přesněji řečeno, nedá se definovat vůbec a různé skupiny odborníků i laiků se prostě mezi sebou vůbec neshodnou. Definic, co je to stáří, tak máme hned několik, přičemž si troufám tvrdit, že správná není ani jedna z předložených. Dobrá, řeknete si, na Elixíru mládí byste měli vědět, jak to tedy je, nebo ne?

 
Víme či nevíme, to posuďte sami. Proberme si vše, co se v diskuzích objevilo:
- Stáří začíná ve 34 letech - tvrdí průměrní teenageři. To asi vyvracet nemusíme, vyvrátí si to sami teenageři, až dospějí do stejného věku a až se jich zeptáte, jak to tedy je.
- Stáří začíná narozením prvního vnoučete. To je velmi nepřesné, jsou babičky, které mají 35, stejně tak jsou ale i mládenci, kterým je 99 a vnoučka nemají, někdy nemají ani syna či dceru...
- Stáří začíná odchodem do penze. Toto je sice snadno změřitelné, ale také neobstojí. Věk odchodu do penze se mění směrem k vyššímu věku, přičemž jediným důvodem je ekonomická situace státu. Definice, podle které je stáří závislé na ekonomice státu, nemůže obstát.
- Stáří začíná dosažením konkrétního číselného věku, např. 70-ti let. To nemohu přijmout. Můj otec, kterému je 78 let, je uznávaným a stále vyhledávaným odborníkem na speciální měření, má spoustu koníčků a pořád se učí něco nového. Stejně tak můj strejda, kterému je už 80. Hýří vtipem, stále si hraje s počítačem a objevuje jeho nové možnosti, sbírá a upravuje si v počítači vážnou muziku, také se stále učí. Oba spolu pořádají výpravy za parními mašinami a jejich historickými jízdami po celé Moravě, číhají na ně na trati a fotí je pro svoji zábavu. Mladíci, viďte?
- Co říkají úřady? Bohužel, zde také nepochodíme. Český statistický úřad pracuje se skupinami 0 - 14, 15 - 64 a od 65-ti let výše. Experti doporučují horní hranici zvednout - na 75 let. Kupodivu, jiné národy to mají jinak - například v Kanadě je člověk vnímán jako starý od 79, ve Švýcarsku až od 84! Čili opět velmi subjektivní členění, závislé na národnosti, ke které patříte. Takovou definici také neberu.
 
Pozor, teď přijdou favorité:
- Vážným kandidátem na dobrou definici stáří je míra soběstačnosti. Okamžik, kdy váš blízký začne být na vás závislý, je opravdu významný přelom, a mnoho lidí právě tento okamžik spojuje se vstupem do stáří. Čekáte-li zde ale finální definici stáří, zklamu vás. Je mnoho lidí, kteří nejsou soběstační, a přesto je směle označíme jako mladé. Takový Stephen Hawking, snad nejvýznamnější teoretický fyzik dneška, je těžkou nemocí ochrnutý tak, že téměř už ani nemůže komunikovat. Ale kdo jste ho viděli, jak se o to snaží a jakou měl dětinskou radost z hlasového syntezátoru, který mu opět umožnil přednášet na univerzitě, uznáte, že jste možná nikdy nespatřili mladšího člověka, než je právě on.
- Stáří je podle ní spojeno se ztrátou sexuálního zájmu. Toto zní nadějně, dokud nezačneme zkoumat, proč vlastně ke ztrátě zájmu u toho či onoho konkrétního člověka došlo. Často zjistíme, že tím důvodem není ani tak stáří, jako spíš přepracovanost a rezignace na vlastní kvalitní život - ve jménu získání a zachování nějakého ekonomického statusu a prestiže. Jinými slovy, ani ten sex či jeho nepřítomnost nemají se stářím mnoho společného.
 
Dobrá, už jsme vystříleli všechny nápady, co je to tedy stáří? Máme vůbec takovou definici?
Ano, máme. To slovo už tu zaznělo. Správná definice stáří je REZIGNACE. Rezignace na vlastní kvalitní život, rezignace na svůj rozvoj, rezignace na láskyplný vztah s partnerem. Pohodlí vystřídá pohodu, aktivita slábne, na životosprávu se přestane dbát. Člověk, který začne vzdávat tu kvalitu života, kterou dříve měl nebo o ni aspoň usiloval, začíná stárnout. Tohle a nic jiného je skutečné stáří.
Stáří začíná okamžikem, kdy člověk, spíše z pohodlnosti než z nemohoucnosti, přestane dbát na to, co mu svědčí a prospívá. Kdy rezignuje na všechno úsilí, zájem a aktivitu, které udržují jeho tělo i mysl v kondici. Už jen dožívá. A tak můžeme potkat starce, kterým je teprve dvacet, stejně tak jako mladíky, kterým je přes devadesát.
  Komentáře
  Neměli byste vynechat
Zpravodajská stanice CNN minulý týden přinesla reportáž o staříkovi, který ve svých 102 letech běhá maraton. Jedná se o jistého Fauju Singha, který se narodil v indickém Paňdžábu v roce 1911 a letos v únoru se účastnil svého zatím posledního maratonského běhu v Hongkongu. Pravda, takový Emil Zátopek byl v době své největší slávy krapet rychlejší, ale s Faujou Singhem se už na závodech neporovná, protože v roce 2000, ve svých 78 letech, z tohoto světa odešel. Na dráze se bohužel potkat nemohli, protože v témže roce Fauja Singh teprve nastupoval ke svému prvnímu maratonu vůbec - ve věku 89 let!

Nechcete pít? Jeďte autem!

Zdeněk Breitenbacher
Nyní se vrátíme k životosprávě, jedné z velmi důležitých komponent našeho elixíru mládí. Nebude ovšem řeč o stravování, nýbrž o vztahu k alkoholu. Jakkoliv rádi v žertu citujeme klasická díla a slova o tom, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství, přece jenom si musíme jeho množství hlídat. Že náročnou oslavu zaplatíme ztrátou nemalého množství mozkových buněk, to už asi víme, a že se to našemu zdraví nelíbí, taky nějak (i když neradi) tušíme. Přesto se občas dostaneme do společenské situace, kdy odmítat alkohol je velmi obtížné. Co s tím?

Reklama na ticho od Pavola Habery a jeho Teamu je skvělou a nadčasovou písničkou. Vyšla v roce 1988 a její autoři asi ani netušili, jak aktuální téma to bude. Hluk všecho druhu nás pronásleduje čím dál tím víc, my se stáváme stále otupělejší a už ani pořádně nevnímáme, co kde hlučí a co je nám všechno sdělováno.
Možností, jak se bránit a neupadnout do ještě větší obranné otupělosti, není mnoho. Pokud si chceme zachovat trvalou pohodu (a to je jedna z nejdůležitějších ingrediencí elixíru mládí), když před hlukem nemůžeme utéci (třeba na zahradu), musíme se naučit před hlukem bránit.

nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi