nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi
 

Breathariánství - realita nebo fikce?

Zdeněk Breitenbacher
 
 
Možná už jste někdy slyšli o breathariánství. Je to údajné umění (nebo možná dar) žít bez potravy. Adepti tohoto umění žijí jen ze vzduchu a ze slunečního světla. Přesněji řečeno, zdrojem jejich energie je takzvaná prána (termín z ajurvédy), všudypřítomná kosmická energie.
Takové umění by navždy vyřešilo problémy s hladomorem a lidstvo by se mohlo věnovat vznešenějším činnostem, než je každodenní práce a sháňka obživy. Ale ono to asi nebude tak jednoduché. Pojďme se spolu podívat na známá fakta.

 
Čisté breathariánství znamená nejenže vůbec nic nejíst, ale taky vůbec nic nepít. Jediným známým zástupcem této kategorie je jistý Prahlád Jani z Indie. Podrobný článek o něm najdeme na wikipedii (v angličtině). Narodil se v roce 1929 a tvrdí o sobě, že od roku 1940 nejí ani nepije - poté, co se mu zjevila bohyně Amba a obdarovala ho tímto uměním. Prahlád Jani stále žije a podstoupil dokonce dvě podrobná pozorování v nemocnici Sterling Hospital v indickém Ahmedabadu. První bylo roku 2003, to byl pozorován deset dní a opravdu nejedl, nepil a ani nic nevyměšoval. Druhé pozorování podstoupil v roce 2010, to šlo o celých 15 dní - se stejným výsledkem.
Co si o tom myslet? Patnáct dní bez jídla a bez vody je na jednoznačný závěr stále málo. Gennadij Malachov ve své knize „Hladovění“ uvádí několik případů suchého hladovění (tedy hladovky bez jídla a bez vody) v délce přes deset dnů. Jako doložený rekord, zapsaný v Guinessově knize rekordů, pak uvádí suchou hladovku v délce plných osmnácti dnů. Dovedu si docela dobře představit, že trénovaný jogín to vydrží ještě mnohem déle.
Ale kdoví, možná Prahlád Jani opravdu žije trvale bez jídla a bez vody. Ostatně detaily a statistiky z celého průběhu jeho posledního pobytu v nemocnici, kdy se podrobil onomu patnáctidennímu zkoumání, nebyly nikdy zveřejněny a žádosti o zveřejnění byly odmítány. Že by vědci přišli na něco zajímavého? V tom případě by to byla strategická top-secret záležitost a nedělejme si iluze, že bychom se něco zásadního dozvěděli...
 
Koho tu máme dále? Terezie Neumannová byla německá katolická mystička. Narodila se v roce 1898 a od roku 1927 až do své smrti v roce 1962 údajně žila bez jakékoliv potravy či nápojů. Její jedinou stravou byla posvěcená hostie jednou denně. I ona se podrobila lékařskému zkoumání a to její tvrzení podpořilo. Netroufám si zpochybňovat. Církev u ní zahájila proces blahořečení, jednou možná bude prohlášena za svatou. Držím jí palce.
 
Známou žijící propagátorkou breathariánství je Australanka Ellen Greveová, působící také pod jménem Jasmuheen. Napsala knihu „Living on Light“ (Život ze světla), kde popisuje způsob, jak během 21 dní přejít na breathariánství. Tu jsem nečetl, takže nemohu posuzovat. Je faktem, že i Ellen Greveová se na naléhání novinářů podrobila zkoumání. To ovšem nedopadlo moc dobře, Greveová po několika dnech trpěla těžkou dehydratací a až dvojnásobně rychlým pulsem, takže pokus byl ukončen. Novináři mimochodem u ní našli spíž plnou jídla, takže s věrohodností milé Jasmuheen to vypadá bídně.
 
A co Henri Monfort? Žije ve francouzském Nantes, občas přijíždí i do Česka a pořádá přednášky. Tvrdí o sobě, že žije nezávisle na jídle. Poprvé k nám přijel v roce 2012 na pozvání herce Jaroslava Duška. Velmi zajímavý rozhovor s ním najdete zde. Je breatharián? Úplně čistým breathariánem není, vody se občas napije, dokonce si dá i kávu nebo bylinkový čaj. Nedovolím si hádat, jestli si tu kávu nebo čaj sladí, ale každopádně nějaké organické látky jeho tělo dostává.
  Henri Monfort tvrdí, že na světě je kolem třiceti až čtyřiceti tisíc breathariánů. Má ale zřejmě na mysli breathariánství jednoduššího typu, kdy adept sice nepřijímá tuhou potravu, ale některé nápoje (a to nejenom čistá voda!) jsou povoleny.
Hmm. V tom případě znám osobně hned několik breathariánů, kteří jsou schopni žít jenom z piva.
 
Definitivní rozsudek, jestli je breathariánství reálné, nebo jde pouze o fikci, vydat nemůžeme. Pro většinu lidí, kteří to o sobě dnes tvrdí, jde o velmi výnosný byznys. Jasmuheen si za kurz účtuje 2000 dolarů, záruka za výsledek žádná. Monfort vypadá věrohodněji, ale ta jeho káva mi tam nějak nesedí. Důsledkem totiž je, že jeho metabolismus není vypnut (jak by tomu bylo při hladovce jen o vodě). Probíhá tedy vyměšování? To se o Monfortovi nedočteme, otazníků je více než dost. Až tu zase někdy bude, možná si na jeho přednášku zajdu a zeptám se ho.
Ze všech zmiňovaných breathariánů mi nejvěrohodněji připadá ten Ind. Známý indický mystik Rajneesh Osho se zmiňuje, že zná několik takových „dýchačů“. Jógový mistr a učitel svámí Gítánanda (u kteráho pobývalo i několik jogínů z Česka) je o něco konkrétnější a říká, že jich zná jedenáct. Pránájáma - vědomé dýchací cvičení, ve kterém se cíleně pracuje s energií, je nedílnou součástí jógy a já nevylučuji, že dovedena do dokonalosti může přinášet neuvěřitelné věci.
 
Pokud připustíme, že breathariánství je možné, vyvstane ale otázka: Je takový život kvalitnější? Jíst či nejíst? Hamlet to měl jednodušší. Určitě bychom definitivně vyřešili problémy s etikou a zabíjením zvířat i rostlin, jak jsme řešili v nedávném článku. Na druhé straně bychom se zcela vyloučili z veškerého společenského života, který se, ať už chceme nebo nechceme, stále točí kolem jídla a pití.
Ale prodloužili bychom svůj život? Nebo naopak zkrátili? Nevíme. Prahlád Jani má 85 roků, to není špatné, ale uvidíme, kam až to dotáhne...
  Komentáře
  Neměli byste vynechat

132 let - opravdu to jde!

Zdeněk Breitenbacher
Dnes se objevila v Lidových novinách zajímavá zpráva - včera v Gruzii zemřela jistá Antisa Chvičavová, a to ve věku 132 let. Zvláštní souhrou náhod přichází tato zpráva jen pár dní po článku, ve kterém píšu o výzkumech pana Břetislava Kafky, významného českého experimentátora na poli psychotroniky. Jeho výzkumy, shrnuté v knize „Kultura rozumu a vůle“, píší o dosažitelném lidském věku 120 - 140 let a i moje - byť zatím jen předpovězená zkušenost;-) - je stejná...

Reklama na ticho od Pavola Habery a jeho Teamu je skvělou a nadčasovou písničkou. Vyšla v roce 1988 a její autoři asi ani netušili, jak aktuální téma to bude. Hluk všecho druhu nás pronásleduje čím dál tím víc, my se stáváme stále otupělejší a už ani pořádně nevnímáme, co kde hlučí a co je nám všechno sdělováno.
Možností, jak se bránit a neupadnout do ještě větší obranné otupělosti, není mnoho. Pokud si chceme zachovat trvalou pohodu (a to je jedna z nejdůležitějších ingrediencí elixíru mládí), když před hlukem nemůžeme utéci (třeba na zahradu), musíme se naučit před hlukem bránit.

Hladová reportáž - den pátý

Zdeněk Breitenbacher
Hladovka je u konce. Trvala, jestli dobře počítám, 86 hodin. Ale neznamená to, že teď do sebe začnu ládovat všechno, na co přijdu. Naopak - návrat z hladovky musí být velmi pozvolný, úměrně jejímu trvání. Začal jsem tedy velmi opatrně, čistou vylisovanou mrkvovou šťávou, a to v 7 ráno po probuzení. V 10 hodin přišel na řadu banán a o půl dvanácté oběd - pohanková kaše s rozinkami, najemno rozsekanými kešu oříšky, banánem a medem. O páté odpoledne to byl jogurt a teprve večer jsem mohl zkusit něco normálního. Tedy - jak pro koho - u nás to byly mrkvo-ovesné karbanátky.

nezávislost • energie • styl
© 2012-2019 Zdeněk a Jolana Breitenbacherovi